Hranice (2023)

Já se těm hysterickým reakcím vlastně ani nedivím. Je to kontroverzní, těžké a citlivé téma. A Agnieszka Holland tu řeže sakra hluboko a nastavuje nekompromisní zrcadlo nejen jednotlivcům, ale i evropským vládám. Pokud v tom někdo snad vidí propagandu, tak je mi ho líto. Film totiž nabízí primárně humanistický pohled, jakkoli je celá situace daleko komplikovanější a v podstatě uspokojivě neřešitelná, obzvláště dokud bude Rusko cynicky lapat do pasti zoufalé lidi a zneužívat je jako nástroj hybridní války, kde na jedné straně krizi cíleně vytváří a na straně druhé ji využívá k (dez)informačním kampaním, k zintenzování společenského tření a následnému názorovému štěpení. I to film nepřímo reflektuje. Záběr na zbídačenou rodinu sedící před oprýskaným muralem s motivy vlajky Evropské unie ve mně zůstane hodně dlouho. Stejně tak do živého bodne závěrečné srovnání s dojemnou ochotou pomáhat u hranic prchajícím Ukrajincům. Selektivní humanita, byť pro Evropu nutná, která vede k opětovnému uvědomění si, že máme tady u nás v tom našem státečku sakra z prdele kliku, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili.

Každé lidské utrpení je hrozné, drásající, zničující. Každému trpícímu člověku by mělo být pomoženo. Ať už se jedná o běžence, otroka, k prostituci nucenou ženu, šikanovaného člověka, dítě zneužívané v rodině, týranou ženu. Každý takový příběh diváka zasáhne, téměř každý by chtěl oběti pomoct. Kolik takových lidí protrpí každý den? Milióny? Desítky milionů? Může být všem okamžitě pomoženo? Asi ne. Zemřou z nich denně stovky až tisíce? Pravděpodobně ano. Má smysl o každém takovém osudu točit film? Lze pomoct deseti členné rodině s ženami, dětmi a starci? Samozřejmě. Lze pomoct 10 milionům takových lidí v horizontu několika týdnů jednou zemí? Asi těžko. A co když to nebudou děti, ženy, starci, ale bandy agresivních nabušených mladých individuí? Třeba jak je tomu nyní v UK, Francii, Německu? Přijme někdo do rodiny matku s dvěma malými dětmi? Ano, možná. Přijme někdo do rodiny skupinu 200 výtržníku? Nebo oblak miliónu sarančat? Film je nepochybně zneklidňující, ale tyhle věci se děly, dějí a dít budou. Amen.

RežisérkaAgnieszka Hollandnatočila emocionálně nesmírně silný, nekompromisní film, který rozhodně nikoho nešetří. Snaží se o nestranný pohled na bělorusko-polskou hranici, jež se stala dějištěm konfliktu, který v tomto regionu od konce studené války neměl obdoby. Běloruský stát za zřejmé podpory Ruska využíval migranty z Blízkého východu v podstatě jako rukojmí, a vzhledem k tvrdosti polské vlády, která fakticky uzavřela své hranice, bylo zcela jasné, že přijdou masové oběti na životech. Vše se odehrávalo v mrazivých pohraničních lesích. Šlo mimo jiné i o varování před tím, že rozpad Sovětského svazu není ani zdaleka ukončen. Byla to taková neblahá předzvěst toho, co mělo vypuknout jenom o několik měsíců později... (90%)

Shlédnout tenhle film bylo příliš bolestivé, než abych ho dokázal kriticky rozebrat. Čímž v zásadě souhlasím s názory, že hodnocení filmu se bude u většiny diváků odvíjet od názoru na celou problematiku. Tak ať. Je to politický film a netají se tím, na rozdíl od tisíců dalších filmů, které svou političnost maskují za voňavý status quo. Nasrat.

Agnieszka Holland umí zabrnkat na citlivou diváckou strunu, na druhou stranu poselství snímku je do jisté míry sporné. Evropa mimo vší pochybnost nezvládá nelegální migraci zejména z nekompatibilních kulturních okruhů, což v některých cílových zemích vyvolává neřešitelné problémy a dokonce ohrožuje jejich budoucnost. Na druhou stranu zobrazené metody běloruských a polských pohraničníků jsou rovněž v rozporu s našimi civilizačními hodnotami a jsou odsouzeníhodné. Problém je mnohem složitější, než dokáže postihnout jeden film. Ovšem závěrečné srovnání s legální ukrajinskou imigrací vyznění snímku značně zpochybňuje a je výrazem naprostého nepochopení celé složité problematiky režisérkou, což snímek zbytečně znevěrohodňuje. Kdyby AH celý epilog odstřihla, filmu by to jen prospělo.