Houština (2003)

Zaujímavý a isto prínosný filmový experiment, ktorý ale trpí syndrómom poviedkových filmov. Môžeme snímať ksichy v akýchkoľvek veľkých detailoch, stále však pri konečnom účtovaní divák bude radiť historky medzi tie lepšie a tie horšie a tá forma v ňom až tak neutkvie. Teda aspoň vo mne. No a byť tam o jednu dialógovú sekvenciu naviac, asi by som už zaspal. Vedie chlapík snažiaci sa odniesť nejaké pornočasopisy mŕtvemu kamarátovi, pričom cestou z bytu douráža manželku a je veľmi vtipný. Občas zaznejú vtipnejšie vety aj pri iných protagonistoch a keď to zhrniem, tak čím vtipnejšia epizóda, tým lepšia. Ale tu pôjde najmä o vec vkusu, psychoanalytici zase budú onanovať nad rozprávaním dievčiny o snoch s babkou a snovým pchaním niečoho do niečoho v jej tele...vypisovať to pre istotu nebudem. Takže ak by som mal pred sebou zostrihanú maximálne hodinku z toho najlepšieho z Húštiny, možno by som navýšil aj na plný počet.

Jsem rád, že je tolik "čtyřkařů" mezi hodnotiteli, asi nejsem sám, komu se tenhle zvláštní film líbil a snad pochopil dobrý umělecký záměr autorů, i když bych ho rozhodně nedoporučoval běžnému konzumentovi. Člověk až na konci filmu, kdy chodbou metra procházejí postupně všichni aktéři příběhů, které se zdají být navzájem nespojitelné, mnohé pochopí. Na začátku ten mumraj u metra zdá se naopak podivně vsazený. Ano, v davu lidí kolem vás denně procházejí lidé se svými příběhy a člověk si neuvědomí, jak zvláštními myšlenkami se zaobírá právě ten, kdo do vás třeba vrazil... Epizody skutečně jsou spíše monology, přestože se vždy jedná o dvojice nebo trojice aktérů, ale ti druzí jen naslouchají a mnohdy nechápou. Člověk plánující sebevraždu, příběh o sumci, úchyl, který nechce, aby mu dcera dospěla, domnělý sukničkář, který chce donést svému mrtvému kamarádovi pornočasopisy, dívka hledající v lese ztraceného milence... Možná jsem nevzpomněl na všechny,ale bylo to podmanivě krásné...

Fliegauf ve filmu využije jakýsi zoom. Napřed zabírá zalidněné a chaotické nádraží, poté zaostřuje na příběhy jednotlivých lidí a nakonec se zase vrací k vzdálenějšímu pohledu. Režisér tak naznačuje, že ve středu jeho zájmu bude obyčejný člověk a jeho život bez dějových příměsí. Pro Fliegaufa ostatně film není děj, ale chápeho především jako audiovisuální dílo, soustředí se na estetickou stránku každé scény, která umocňuje samotné dění. Rád také mění časový rozměr. Diváka tak přenáší do jinak plynoucí skutečnosti, které ovšem podstatou zůstává v tomto světě.

"Tak a teď uvidíte něco FAKT divnýho!" Ne že bych měla něco proti divným filmům, ale tohle příliš tlačilo na pilu. Chybělo mi tam víc nadsázky, která byla třeba v příběhu debaty nad tajemným objektem zakoupeným na internetu. Spíš než na Dumonta (jehož filmy na mě útočí mnohem zákeřnějšími způsoby než Houština) a Tarra jsem si vzpomněla na Pálfiho, zejména na jehoNejsem tvůj přítel. (Po opakovaném shlédnutí na 38. LFŠ ještě musím okomentovat percepční nepříjemnost způsobenou kmitáním pohledu mezi titulky - ve filmu se mluví úplně pořád - a těmi obrovskými tvářemi na plátně.)

Pozorny divak si v jednotlivych dialozich neco najde. Jako celek bych ale Houstinu nijak neprecenoval. Takovych a jeste lepsich jsou stovky filmu na podobna temata.