Hlas moře (2004)

Nemohu tvrdit, že jsem odAmenábaračekal opět pecku tipuAbre los ojos, protože Mar adentro, v češtině poeticky, byť částečně nešťastně, částečně geniálně distribuovaný jako Hlas moře je snímek zcela jiného charakteru než mysteriózní milostný trojúhelník. Skutečný příběh španělského námořníka, který se pro postižení v mládí stal chromým a strávil dekády na lůžku, pokoušeje se o eutanázii. Amenábar se tématu zhostil s melodramatickým pomalým citem, což je žádané, zároveň však snímek velmi omezil, neboť bych neřekl, že jde o film, který si člověk pustí na posezení, ale musí na něj být připraven (což nijak nesnižuje jeho kvality, jen je třeba si to uvědomit).Javiera Bardemabych v obdobné roli s vyholenou lysinou nečekal, zhostil se jí však famózně a prakticky bez pohybu, jen s mimikou tváře a s nezaměnitelným hlasem, předvedl další vrstvu svých hereckých dovedností, maskéři navíc odvedli výbornou práci při snaze připodobit ho k reálnému Sampedrovi. Blízké galicijské prostředí mi udělalo radost, skutečnost, že někteří herci bez žádného upozornění či relevance hovořili galicijsky byla úsměvná a dokonce i Bardem minimálně jednou utrousilcarallonamístocarajo. Nekonzistence mezi projevy některých herců, jedni hovořili kastilsky, však byla nejspíš trochu rušivá, byť bohužel nemohu chtít po kanárském herci, aby mluvil jiným jazykem (ostatně víme,jak to vypadá, když začínal s angličtinou) a po chilském (tuším) režisérovi, aby mu nějak záleželo na jazykové situaci ve Španělsku. Projev galicijské skutečnosti se mi líbil ztvárněný ve scénce, tuším, s advokátkou, kdy se protagonista před ní lituje a ona poznamená, že je asi Galicijec, v čemž vidím typickou povahuretranca. Scéna s knězem byla možná napsaná až moc účelně, bylo mi to však blízké vzhledem k mému nedávnému textu o tom, že skrze špatně učené komunikační dovednosti ve školství se mnoho dobrých (či zamýšleně dobrých, alespoň v tomto případě, kdy kněz očividně věřil, že zastává správný názor) úmyslů ztratí, jelikož je jeho zastánci jednoduše neumí vyjádřit. Vzhledem k relevanci snímku pro uzákonění eutanázie zřejmě ještě zvednu hodnocení. Poslední scéna s Bardemem mi dávala velký smysl, nejsilnější však byl úplný závěr s advokátkou.

Extrémne silná téma na zamyslenie. Rozhovory sBelén Ruedasú emotívne a beží z toho mráz po chrbte. Ťažko povedať čo s človekom, ktorý už ďalej nechce žiť. Eutanázia je pre takéto riešenie dobrá voľba, ale pre niekoho to môže byť morálne nesprávne. Keď chce niekto odísť na druhú stranu dobrovoľne, tak nech ide. Aspoň podľa mňa. Áno sú aj horšie prípady akoRamón, nuž 28 rokov nevedieť nič iné, len ležať, nie je žiadna sláva. Excelentné výkony odJavieraaBelén. 95%

Zajímavý film natočený na základě skutečné události týkající se práva ne euthanasii. Máme právo když už náš život není plnohodnotný a stává se utrpením na smrt? Život jsme dostali darem, má tedy člověk právo s ním zacházet jak sám uzná za vhodné? Od dospělosti celý svůj život rozhodujeme sami za sebe, za své děti, za své stárnoucí rodiče, mnohdy v rámci zaměstnání i za své kolegy a někdy dokonce za své spoluobčany či celý národ. Když má člověk takové kompetence, může si rozhodnout i o čase své smrti? V době, kdy je to ještě důstojné, nebo kdy už nemůže bolestmi vydržet a lékařská věda je na naši nemoc krátká? A co když je člověk jako Ramón nepohyblivý ležák, zcela nechopen samostatného pohybu, zcela odkázán na pomoc druhých?  V takovém případě se bez pomoci někoho dalšího při plánovaném odchodu ze světa neobejde. Ale není to pak už dokonce vražda? Společnost na toto do dnešních dní nemá jasný názor a většinově se kloni k tomu aby byl dotyčný udržován na živu všemi dostupnými prostředky i navzdory jeho přání. Na pozadí skutečného případu paraplegika Ramóna Sampedra režisér Alejandro Amenábar rozehrál místy svojí intenzitou až nepříjemné drama, které postaví diváka před mnoho nezodpovězených otázek v rámci sebe sama. Umně je tam řešeno jak samotné přání Ramóna, tak postoje rodiny, která se o něj příkladně strarala navzdory sebeobětování svých vlastních osobních životů, přístup církve pro niž je sebevražda velký hřích i státu, aktivistů a soudních institucí. Já aktivisty nemám rád. Dalo by se spočítat na prstech jedné ruky, kdyjsem s nimi souhlasil. Tady opět byla vidět ta verva se kterou se vrhají aktivisticky do procesu na jehož konci mělo být povolení smrti dotyčného. Stejně šílené, jako když se lepí vteřiňákem k magistrále. Z filmu mám rozporuplné pocity. ne pro jeho kvalitu, ale proto, že stále nemám jasno. Dokud se člověk neocitne v pozici Ramóna, těžko může soudit jak by se rozhodoval. Já jsem zatím na straně života, protože je úžasný a on měl navíc kolem sebe úžasnou rodinu. Hlavní roli si střihl skvělý Bardem a tu paralýzu zahrál dokonale. Dávám za 4  ústy psané dopisy. * * * *

Život je asi najlepší spisovateľ. Či už ide o tragédie alebo komédie. V tomto prípade ide o dosť ťažkú tému a v týchto témach mám jasno. Môj názor je, že žiadny človek nedostal šancu sa rozhodnúť, či chce ísť na tento svet alebo nie, tak má právo sa v ťažkej situácii rozhodnúť slobodne, či tento svet opustí. Sebevražda je tragédia, ale nie u človeka, ktorý sa každú minútu trápi alebo má pocit, že každého na okolo zaťažuje a že ten jeho život stojí za prd. Takže som s hlavným hrdinom sympatizoval. Mňa šľaktriafa, keď musím byť zavretý doma kvôli chorobe jeden týždeň (zrovna teraz), nie to ešte, že by som bol v prdeli 28 rokov a 4 mesiace. Dialógy pekne napísané, hlavný hrdina vzbudzuje súcit, Javier Bardem ho zahral výborne. Postavy sú dobre vyprofilované, každého v celku rýchlo spoznáte, natočené skvele. Možno trochu dlhšia minutáž, ale to sa dá odpustiť. A nesmrteľné hlášky ako život je právo a nie povinnosť, sú tiež pekným posolstvom filmu.

Herectví Javiera Bardiema, jenž mě oslovil již v jiném biografickém snímku Než se setmí, je odzbrojující i tehdy, představuje-li hrdinu nanejvýš tělesně indisponovaného, jakým je Ramón. Ze záběrů na jeho tvář, ze znění jeho hlasu by se nezasvěcený mohl domnívat, že jde o drama nesmírně vitálního a otevřeného muže, laskavého a bdělého a úspěšně překonávajícího tragický životní otřes, a ne o studii hluboké tragédie trhliny mezi představou o životě a jeho krutým darem. Kdo by se zde odvážil soudit? Na to režisér odpovídá jednoznačně a naneštěstí dosti tendenčně a právě všechny hrdinovy střety s jinak smýšlejícími vyznívají hluše, předpokládatelně – nikdo nedokáže hrdinovu přesvědčení smysluplně vzdorovat, a ten tak nemusí své rozhodnutí znovu přehodnocovat. Nepodněcují jej k tomu ani nová hluboká přátelství. Především komorní scény niterného sblížení s advokátkou Julií se přitom zdají osvěcovat nové životní cesty, ale i kamarádská a vitální Rose má ve své spontaneitě a prostotě sílu něco nového začít. Lze litovat, že obě ženy vstoupily do jeho života příliš pozdě – v čase, kdy mu vtiskla formu ona nevůle setrvávat nadále v nesvobodě, ve vězení vlastního těla. Amenabár vypravuje citlivě a decentně a například způsob, jakým integruje Ramónovy sny a představy do reality, napovídá, že by býval mohl příběh dovést i k opačnému konci, aniž by oslabil jeho jímavost. Nebýt ovšem holé skutečnosti, kterou film tlumočí.