Hjórjú kjóšicu (1987)

Tahle neděle pro mě byla dnem, kdy jsem narazil na tři těžké mindfucky. Ten nejzásadnější pro mě přišel jako první a hnul se mnou mnohem víc, než jsem čekal, takže nebýt toho, tak na Hjórjú kjóšicu zírám ještě překvapeněji, ale i tak to byl dostatečně šílený zážitek. A popravdě jsem nečekal, že až tak, jak zde popisuje JamesSi, ale anowest opravdu to je tak těžký bizár. Vlastně mě nenapadá jak lépe ho popsat, než jako šílenou fanfikci fanatického fanouška amerických a některých prvků japonských sci-fi filmů, který se vše snaží propojit dohromady a limity si určuje jen on sám. A navíc s tím ještě přišel v nějakém momentálním období westernizace. Ujeté je tady úplně všechno - od gradace příběhu plné nahodilých a přesto dynamicky působících zvratů a jednou z nejdivnějších paralel o dospívání, po estetickou stránku, kdy je každé klíčování postav na plátně okamžitě poznat a bije do očí. Pak tu je třeba postava amerického učitele coby nejlepšího člověka na světě, britského studenta, který je zmetek, vztah mezi učitelem a studentkou (asi i na hranici věkové legality), kterému všichni tleskají a trošku i toho kaiju, viditelné odkazy na vzdání holdu USA snad v každém záběru či dialogu, kdy se třeba out od nowhere začne mluvit o McDonaldu a burgerch, drtivou většinu času se zde mluví japonskou angličtinou, taky je tu dítě s tříkolkou, které až moc odkazuje na Osvícení... A taky roztomilý mimi ufounek, který se zkamarádí s nejmladším členem nebohých studentů unesených daleko do budoucnosti a který navíc sem tam dělá "vtipné" věci jako že si třeba lehne na záda a začne všude čůrat, pak bojové scény, které jsou založené na tom, že se ve tmě kvrdlá kamera, nedá se v tom vůbec orientovat a tenhle chaos trvá klidně i 10 minut, dospělé postavy (včetně nějaké babičky), které se nahodile objevují a zase mizí z děje... A bylo by toho ještě mnohem víc, ale už tak jsem toho vypsal víc než dost, jen bych ještě zmínil, že do toho z nějakého důvodu hraje skvělý soundtrack Džó Hisaišiho. Je to tedy chaos, který mě fascinoval spíš jen tím, že jsem vůbec nevěděl, co přijde za chvíli a nad čím (většinou) budu kroutit hlavou. Takže za to dám neutrální tři hvězdy, protože na ty to přesně cítím. Jen bych rád věděl, jak moc to sedí na předlohu a jaká má být cílovka, protože tohle vypadá přesně jako pokus o americkou osmedátkovu sci-fi pro děcka, ale zároveň je to dost temné, plné umírání a na takový žánr vlastně bez happy endu. A taky s dost zmateným fikčním světem, který nahodile mění pravidla. 3*(03.03.2025)

Tohle je totální bizár. Natočeno kompletně v japonské anričtině, japonsky úchylné, ale zároveň to trikově a vizuálně zajímavé. Neřekl bych dobré, ale rozhodně unikátní. Založeno na populární manze, který asi Obajaši dost překopal (aspoň podle toho, co můžu soudit). Film, který působí jako okno do jiné zvrácené reality ještě víc než režisérovo Hausu. Třída se zničehonic pustí do muzikálových sekvencí, které vážně nečekáte. A všichni mezinárodní studenti působí zmatení z japonců jak Goro. Navíc postsynchrony jsou všude. Pochopil bych 5* i odpad!. Divné nahé objetí na začátku? Wtf Japan?! Proč jen 1 student má stereotypní uniformu z anglické školy? Geologové chrlí úplně nesmyslné "time-slip" koncepty, odkazy na osvícení s tříkolkou, britský fotbalista je svině jako prase? Top top. Drifting Classroom není dobrý film ve srovnání s tím, co se tvůrci snažili, ale je to dost unikátní selhání plné podivných hlášek a stylových efektů (ne, dobrých, ale stylových). Přirovnání k Zardozu je docela dobré.Nejlepší scény!(19.08.2020)

Mezinárodní škola v Kobe. Japonsko je katapultováno do budoucnosti časovou smyčkou. Děti uprostřed mysteriózní pouště se snaží přežít a najít cestu domů.(20.03.2022)