Herz aus Glas (1976)

Moje první střetnutí s Wernerem Herzogem dopadlo diskutabilně. Jasně, neočekával jsem v žádném případě nic konvenčního, ale přesto mě film jakýmsi způsobem vyvedl z míry. Je to tichý, meditativní příběh, kterému jednoznačně dominuje postava charizmatického Hiase. Neustále se objevují dost zvláštní scény, zvláštní dialogy, zvláštní herecké výkony. Všechno táhlé, poetické, nesmyslné. Kamera je krásná, hudba magická. Chtěl Herzog vyobrazit melancholický a neodvratitelný odchod starého světa? Vlastně vůbec nevím, co chtěl. Jisté je, že mě tímhle filmem přivedl na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl. A myslím, že se tam budu chtít vrátit.

Dlouho dobu vyčkával tento film na okraji mého povědomí a čas od času na sebe upozornil zvláštním zachvěním. S každým příštím zachvěním se tušení a zvědavost stupňovaly. Ten film něco ukrývá. Musí. Ryzí Bressonovská poetika, s nepatrnou příměsí Dreyera, živná půda pro Triera a Germana. Scénáristický klenot. Vrchol vizuálního sarkasmu a estetické sofistikovanosti. Morální podobnost se netýká zdaleka jen vybraných figur, ale také prostředí. Hudební složka vytváří ten správný kontrapunkt. Postatmosféra a postvyprávění se navzájemem doprovázejí v příšeří naprosté rozvahy.

Tradične fantastická hudba Popol Vuh napomáha tej jedinečnej ambientno-transcendentálnej atmosfére s nádhernými zábermi na bavorskú prírodu. Herzogove filmy 70tych rokov pôsobia ako z iného sveta a rád sa nimi nechám unášať. Nie vždy ma však dostanú na prvé zhliadnutie. Stalo sa tak aj tu, rovnako, ako aj pri jeho predošlom kúskuKaždý za seba a Boh proti všetkým. Nie len že som sa tu rovnako nedokázal naladiť na vlnu príbehu, ktorý ma príliš nezaujal, ale takisto hypnotizovanie hercov (ak bolo reálne a nejde len o urban legend) mi príde ako rovnako nefunkčný (hoci pôsobivý) režijný experiment, akým bolo obsadenie mentálne hendikepovanéhoBruna S.Rád si to niekedy zopakujem - dnes ma to skôr nudilo. Záver parádny. 3,5*

-Když někdo dostane dopis bez papíru a písmena leží kolem, nutí to k zamyšlení.- Poetický snímek s vytříbeným vizuálem je podobenstvím o život a směřování člověka. Pastýř Hias je jakýmsi průvodcem příběhu. Stojí mimo ostatní, a přeci je s nimi spojen. Když se sestoupí do horské vesnice, která se smrtí skláře ztratila i tajný recept na výrobu vzácného skla, jeho záměr je čistě pragmatický. Žádá o vyslání lovce, jenž má zabít medvěda, který ohrožuje jeho stádo býků. Současně předpovídá další události. Pomalý film, kde výbornou hudbu střídají tiché pasáže, herci zaujímají tetrální pózy, jako by předváděli oživlé obrazy, a magická příroda (především hory topící se v moři mraků, vodopády a horská jezera) je v protikladu ke světu lidí. Interiéry (hlavně hospoda a sklárna) se topí v šeru a nasvícením evokují obrazy barokních mistrů (šerosvit). Když je Hias zbaven svobody, netouží po lidech, chce vidět les. A rubín má barvu krve...

Škoda, že si Herzog neujasnil, co je hlavním tématem filmu. Ano, v prvé řadě kritika lidí, kteří odmítli sepětí s přírodou a postavili se sami proti sobě. Což vede k tragickým následkům pro jejich vyprázdněnost srdce (srdce mají jen ze skla, na nic dalšího v nich není místo, proto se chovají jako zombie). Ale je zde i určitá kritika objevů, vědeckého pokroku za cenu krve, což samo o sobě může vypadat jako doplněk prvního motivu, ale přece jen tím zahazuje za hlavu veškeré naše poznání, a to i poznání přírody a jejích tajemství, což mi přijde poněkud nefér. (I když možná Herzogovi křivdím, a on naopak chtěl říct, že ztrátou těchto základních znalostí přestáváme být lidmi. Ale to už je třetí téma, které se pak hodně bije s koncem.) Taky mne mrzí, že si rozený pesimista Herzog neodpustil tu poslední pesimistickou poznámku (o těch raccích, kteří skutečně nemají představovat naději, ale jen čekají, kdy začnou hody na mrtvých lidech, kteří se vypravili na kraj světa v malé loďce) a nezůstal nestranný, jak se snažil jinak po celou dobu filmu. Ten svým námětem vychází nepřiznaně z německé legendy, kterou knižně zpracoval Wilhelm Hauff, Das kalte Herz, a dokonce jsme mohli vidět i československou televizní verzi podanou jako pohádka, s názvem Chladné srdce. Ostatně zde částečně vidím i legendu u nás známou z filmu O Janovi a podivuhodném příteli, kterou zase zpracoval Hans Christian Andersen. Ale Herzog si bere inspirace i odjinud – celá ta vesnička nebo i ten ostrov včetně oněch řekněme mystických přesahů jsou převzaty z knihy Charlese-Ferdinanda Ramuze Kdyby se slunce nevrátilo, a dokonce i některá jednání postav. Nebo si něco bere i z porcelánového království pohádky Clemense Brentana O myrtové panně. V duchu magického realismu pak podává sám celý tento příběh, a protože mám magický realismus, navíc okořeněný okouzleným vztahem k přírodě, rád, líbilo se mi podání tohoto filmu hodně. Jak postavou pastýře – proroka, kterého ale vlastní nepřijmou (jeden z mnoha odkazů tohoto filmu na Krista, dalším je třeba ten obraz probodeného nebo v podstatě převyprávění apokalypsy z Nového zákona), tak samotným představením života sklářů. Tuhle drsnou řeholi jsem mohl poznat díky románu Skleněná duha české autorky Marie Podešvové, a v tomto filmu mi přišly ty záběry ze sklárny, když se tvoří výrobky, naprosto fascinující. (A nechybělo ani „sklářské“ pivo. :-)). Kromě ústředních motivů jsou zde i drobná zamyšlení – např. že nejde vrátit naše špatné rozhodnutí a pozdě litovat (tanec s mrtvým) nebo o bohatých snobech a dnešních hipsterech v „holínkách“. Celý podmanivý zážitek pak podkresluje hudba Popol Vuh, která splétá irské a řecké hudební motivy.