Hedda (2025)

Ibsenovu Heddu nepoznám, takže som išiel úplne do neznáma a v podstate neviem ani posúdiť, do akej miery to Nia DaCosta pretvorila, resp. prispôsobila na 20.storočie. Zápletku to malo celkom dobrú, aj keď som sa miestami strácal v tom, o čo komu vlastne ide? Navyše, tá dekadentná atmosféra si ma akosi nedokázala získať a hoci sa postavy tvária utrápene, nemám pocit, že by sa mali zrovna nejako obzvlášť zle. Aj keď súhlasím, že šťastie je subjektívny jav... Vizuál bol pekný, herecké obsadenie tiež, no celkové spracovanie skôr slabší priemer.

Tak už ajIbsenaočiernili a olesbili. A ešte to aj nazvú, že to je ale "odvaha", to je ale "moderné" a "inovatívne". No hej, strašná odvaha robiť to, čo je poplatné dobe a za čo ti na 100 % budú tlieskať. Nenormálna invenčnosť napchať všade černochov a LGBT, úplne že sme to ešte nikde doposiaľ nevideli. 😆Hedda Gabler bola kedysi vnímaná ako ženská variácia Hamleta. V tomto podaní je to variácia na spôsob Kvír leta.

5/10| DaCosta vskutku neztrácí čas a střídá při tom žánry jako na běžícím páse (za poslední pětiletku je tohle už třetí zářez s tím, že čtvrtý kousek je už na cestě a opět s přibalenou žánrovou, tentokrát zombie, otočkou), ovšem její modus operandi je stále stejný. Různý rozpočet, různá předloha a různý casting, ale víceméně stále stejný (nepříliš přesvědčivý) výsledek. Kudos za pracovní nasazení a různorodost témat, ale tohle přestává být pouhá náhoda/smůla. | Předlohu neznám, takže netuším, co vše nad rámec genderové nadstavby a přesunutí děje do 50s DaCosta ve filmu vynechala/přidala/změnila a zda je tak problém už v původním textu, nebo až v její moderní adaptaci, ale historka o snobském večírku, na kterém jeho intrikánská hostitelka/frustrovaná manželka/zhrzená milenka dovedně spřádá síť intrik a psychologických manipulací, ve kterých uvízne pár nebožáků z řad pozvaných hostů, vykazuje značné rezervy. | V podání DaCosta se totiž tahle mocenská hra proměnila v přehlídku v pomalém rytmu se odvíjejících konverzačních scén, ve kterých se nic zásadního po stránce vývoje charakterů, gradace děje, překvapivých zvratů nebo vztahového mnohoúhelníku až do samotného konce filmu nestane (finální ostrostřelba je navíc propálena hned na začátku filmu). Některé dialogové výměny obsahují náznak hlubších myšlenek, v pár scénách probleskuje zajímavá atmosféra a casting v čele s Thompson odvádí slušnou práci, ovšem kombinace utahaného tempa a nevzrušivého děje se na filmu podepisuje. |PeZet(17.01.2026)

"Zlozvyků se nezbavíš, jen jim odoláváš". Už první takty Guðnadóttir a naprosto fenomenální Bobbittova kamera osazená širokoúhlým objektivem naznačily přinejmenším zásah do dvou smyslů. Nu a pak nastoupila intrikánka Tessa Thompson, jindy cudná Petzoldova múza Nina Hoss a zdánlivě uťáplá Imogen Poots a já jsem si vychutnal adventní laskominku. Dekadentní šachová partie Heddy podbarvená zlobou a chtíčem v jazzovém kouřmu snobského hýření anglické high society je od prvopočátku v geniálním hereckém přednesu Thompson podmanivá. Například oproti zdánlivě suchopárné Nunnově Hedě z roku 1976 přidala da Costa svému pojetí jakýsi šmrnc, dravost, permanentní znepokojení a rozmařilou tíseň což je divácky přítulnější a ženám dynamickou přitažlivost což je svůdnější. Bohémský bouřlivák Ibsen není a ani nepřemýšlí jako explicitní buzík, ale režisérku by za jinakost jistě nepokáral neboť i jeho postavy se často normám vzpírají a narušování společenských pravidel a hledání vlastní cesty sebejisté ženskosti zdůraznil Ibsen už v Domě pro panenky, ve které je Nora jakousi první alegorickou nositelkou duhového praporce. A vzhledem k tomu, že rozmilé lizpičky nepumpují estrogen a testosteron přespříliš animálně a nedochází k téměř žádné zvířecké defloraci, liší se Ibsenovo melodrama pouze svojí odlišností ač je queerness ve filmové tvorbě už únavně přeháněna. A zdánlivě rozpačité finále není nepochopitelné ani nutně puntičkářsky zcela pochopitelné.(15.12.2025)

Nia DaCosta si sice vylámala zuby na Marvels, ale jak vidno, když zrovna není tlačena tam kde jí to moc nesedí tak není vůbec špatná režisérka. Její pokračování Candymana se mi dost líbilo a i tahle moderní a osobitá variace Ibsenovi klasiky za vidění stojí. Tedy za předpokladu, že divák má rád klasická, pomalu plynoucí dramata a je ochoten filmu odpustit nějaké to hluché místo a hledání sama sebe. Jo a taky je tady Tessa Thompson, kterou mám rád a vždycky jí rád uvidím ve větší roli...60%(03.11.2025)