Happy end (1967)

Medzi inými filmami od režiséra Lipského tento originálne pojatý príbeh zapadol. Limonádový Joe aneb Koňská opera, „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, Jáchyme, hoď ho do stroje!, „Marečku, podejte mi pero!“, Adéla ještě nevečeřela boli reprízové hviezdy tunajších TV staníc. Happy end je z nich však určite najviac scenáristicky odvážny, najviac predbehol svoju dobu a zároveň vyžaduje plnú divácku pozornosť. Bez nej by totiž pomedzi prsty pretiekli všetky tie neustále dialógové obrátky. Menšíkov komentár dokázal pretáčaniu dodať nový a nečakaný význam. Jedno je jasné. Nolan tento film rozhodne videl a nie raz.

■ 10/9 :Score AnanAss’s ■.překvapit (začátku nebo) konci samém na dokáže přesto i ale …střehu ve stále být důležité je kterého u ,skvost Filmový .protějšku vysněného svého sestavení důkladné na manuálu případně ,bytu zdemolovaného úklidem s scéně originální o Nemluvě .zpátečníci bratři i ztráceli trošku nejspíš se by níž v ,lovestory netypickou tuhle vychutnat parádě vší ve si prostě a hlavu ztrácet neměli bychom že ,obeznámeni jsme (konci nebo) začátku na Hned

Viděno náhodou, dosud jsem tento experimentální český unikát trestuhodně neznal a pár minut mi trvalo, něž jsem pochopil, na co to vlastně koukám. Po řemeslné stránce velmi zajímavé, zpracování snad až geniální, s vtipnými hrátkami s vyprávěním, dialogy a dějem odehrávajícím se pozpátku. Příjemně mě zaskočila morbidní inspirace skutečným kriminálním případem z třicátých let a vůbec, na tak starý český film, neobvyklá dávka drsných výjevů a několika David Lynch-like bizárů, ač pod hávem typického humoru dua Lipský-Macourek. Takže pro mě velké překvapení a důležité doplnění "základního vzdělání".

Jasné, že ma daná forma očarila, ale nespadnem z nej na prdel, keď nie je podaná nijak extra. Príbeh za chodu jednak beží hrozne rýchlo na to, aby som jeho efekt vedel náležite vstrebať a druhak strašne zmätkuje. Nedá sa ho hneď automaticky načítať tak, aby sa v ňom človek vôbec nestrácal, resp. jeho výpovednú hodnotu v každom ohľade pochopil, a teda si jeho funkčnosť navnímal aj prostredníctvom obsahu, nie len formy. Ale aspoň už konečne viem, čím saGašparkedysi inšipiroval. Inak klobúk dole za filmársky proces tvorby tohto diela.

Dívala jsem se s 12 letým synem, který se popadal za břicho. Je krásný vidět, že komedie z 60. let dokáže takto oslovit dítě z již úplně jiného světa. Je to důkaz toho, že tenkrát nebyla jen jiná doba, ale že to lidé uměli, uměli vymyslet námět, napsat skvělý scénář, po filmařské stránce ho skvěle natočit a herci ho skvěle zahrát. Člověk se směje, ale vlastně i brečí - nad tím, že dnes už toto není možné a bojím se, že nikdy už nebude. Svět je sterilní, uzavřený do korektnosti. Ještě že máme tyto dávné poklady.