Cirkus bude! (1954)

Nepřijde mi nic vtipného na tom že se pořád někdo s někým hádá, na někoho křičí a nebo že si telefonují hluchý s blbým kteří nemají tušení co se děje a proč si vlastně volají. Postav je tu jak v parlamentu a žádná mi nebyla sympatická. Ve své době asi veliká "taškařice" dnes spíše trapno a nuda. Bylo by zajímavé sledovat jestli by dnes byla situace stejná a cirgus by byl. Vlastně jediná postava která tu má nějakou úroveň je Rudolf Deyl a jeho totální salámismus ke všemu dění.

Jediná vada na kráse tohohle filmu je občasné nevyvážení poměru scén zákulisí/manéž, které značně ubíjí energii a sílu filmu dolů, včetně několika komediálních momentů + občas jim není rozumět.Václav Tréglje rozhodně nejmilejší pozorovatel, co jsem ve filmu kdy viděl, protože vidět tu jednoduchou a až infantilní radost, co dokáže cirkus vštípit dospělému člověku, je prostě až dojemná. Jinak co je na tom, že to musí mít komunistický pospolitý konec... To že něco vzniklo za komunistů ještě nemusí znamenat, že s tím filmaři souhlasili a že film neměl jiné ambice. Co se na to prostě jenom koukat jako na milou komedii, která si holt musela svou existenci odůvodnit lehce brakovým završením? Filmaři taky museli mít co žrát.

Fakt by mě zajímalo, jaký je poměr mezi scénami, které pouzezaznamenávajícirkusová vystoupení, a scénami které posouvají kupředu notně prostinký děj (organizace cirkusové show v "bojových podmínkách"). Ruku do ohně bych za to nedal (ostatně to bych neuděl nikdy!), ale řekl bych, že těch prvních bylo více (to asi ne, ale bylo jich tam tolik, že jsem získal ten dojem, a to k průseru stačí). Jako nic proti, ale prostý záznam výstupů akrobatů a klaunů byl v módě už v začátcích kinematografie, Lipského debut se tak zpozdil cca o 50 let. Nakonec pro mě bylo nejzajímavější identifikovat si a pojmenovat, kterak se do tohoto filmu obtiskla doba, ve které byl natočen (padesátá léta) - kupř. cirkusáci jdou pracovat i v osobním volnu (dokonce se vykašlou na svatební oslavu), aby se mohly lidové masy pobavit, vyvíjejí tedy úsilí až stachanovské ; na výsledném tvaru cirkusového představení se s nadšením podílí i diváctvo; úředník (F. Filipovský), který má na prvním místě tabulky, to, aby vše bylo v souladu s předpisy, je ředitelem podniku odkázán do patřičných míst, jelikož prvořadé je veselí (a odpočinek) pracující třídy atd. Nicméně cirkusové prostředí muselo být pro Oldřicha Lipského zřejmě skutečně přitažlivé, když se k němu v pozdějších letech opakovaně vracel (Šest medvědů s Cibulkou,Cirkus v cirkuse), možná se na mém hodnocení podepsal i fakt, že toto nadšení pro cirkusové prostředí nesdílím. 40 %

Je to taková dobře obsazená taškařice. Ovšem v padesátých letech jsem například bral jako revizora v létě u vody a později na horách. A to přitom byl lehce propagandistický film. Ovšem zde jde hlavně o to ukázat socialistickému lidu, že když pracující lid přijede na představení, tak se prostě uspořádat musí i kdyby trakaře padaly anebo ožralí na svatbě pod stůl. Ani svatbu zaměstnanci nedopřáli. Druhým důvodem je pak předvést šikovnost umělců a artistů z lidu. Dvě hvězdy tak dávám za již zmíněné kvalitní obsazení a pak za to, že mi film pomohl si uvědomit, jak moc se cirkus změnil. K tomu dobře posluží i seriál Cirkus Humberto. Neboť je tomu jen pár týdnů, co jsem byl v cirkuse a za ty peníze je to fakt bída. To tenkrát byly jiné cirkusy, jejichž hlavním cílem nebylo jen strohé předvedení zvířat, ale hlavně pobavení diváků. Víc nedám, protože druhá půlka už absentuje děj a jde pouze o přehlídku jednotlivých čísel.

Vyprávění o jednom nevšedním cirkusovém představení postrádá jakoukoliv expozici, která by důvěrněji seznámila alespoň s těmi ústředními hrdiny. Divák je sice poznává v průběhu uspěchaného děje, nedokáží v něm však vyniknout a vše kvaltuje do finále, zanechávajíc za sebou unaveně pozdvihnuté koutky úst. Lze předpokládat, že každý z aktérů má svůj příběh, vztahuje k volnému dni nějaký zlomek svého života nebo osudu, do scénáře však tyto okolnosti pronikají nanejvýš povrchně. Jako při cirkusovém představení běžný divák nenahlíží pod masky klaunů ani nestrhává kostýmy vrhačů nožů a trikoty krasojezdkyň, tak se ani zde nepočítá s tím, že by zachycené loutky žily mimo celuloidový svět (který – jak víme díky Andrejovi Stankovičovi – „celý shoří“). Odcizení je pravou manéží tohoto představení, které vyprchává, zatímco se stejně bezejmenní lidé v hlediště smějí, dojímají a mizejíce ze záběru, odcházejí navěky, do blednoucího království fotosek. Jistě je možné také říci, že režisérovi šlo v první řadě o akrobatická a jiná čísla a že děj jen rámcuje mistrovské umění mužů a žen obklopených aurou rizika, ale pro takový malý cíl není možné mít pochopení. Není pohybu v tomto nebezpečném světě, aby neobsáhl celý život artisty, klauna či dívky obsypávané ostrými noži, a takový nerozsáhlý obraz světského, jaký podal třeba Ladislav Pešek ve Vošmikových Milencích z bedny a jaký shrnuje veškerou tragiku i životní vzmach člověka na okraji, herce a komedianta, zastíní celé to – jakkoliv obdivuhodné – běsnění cirkuse, který „byl“. Promarněná příležitost.