Hannah Arendt (2012)

Kontroverzní ve své době, její názory musí kdekdo vnímat jako kontroverzní i dnes. Já vidím v Hannah Arendt objektivitu, která je neustále pod kontrolou, myšlenky, které jsou vysoveny, aby byly vzápětí podrobeny zpětné analýze. Její pohled na svět se podle mě povedlo převést i na plátno. O estetice, která ne každému může vyhovovat a o celkovém provedení, které má možná svoje rezervy, se netřeba dále rozepisovat. Já si ale myslím, že způsob, jakým byl film udělán, přesně vyhovuje přenosu informace, kterou chce sdělit.

Myšlienkovo silné, až filozoficky poňaté dielo, nie pre každého, lebo treba rozmýšľať. Kým sa dostaneme k vrcholu diela, teda k mimoriadnemu výstupu Arendtovej v prednáškovej sále, je naozaj čo treba prekúsnuť a scény zo života, ktoré si ale tiež treba vypočuť, sa lámu s archívnymi zábermi Eichmannovho procesu. Dnes už nie je doba, aby niekto prišiel s takými to otázkami - tam až pokročila demokracia, a ani vtedy by zrejme nebola bez toho, aby vás označili za nácka, keby, a to je to veľké KEBYHannah Arendtnebola Židovka. Tam už antisemitizmus ťažko hľadať a preto pri výrokoch ako:"Eichmann nebol antisemita, on len dodržiaval zákon a robil si svoju prácu!"žiadne komando nenabehlo, aby Arendtovú hodil do kobky. Pritom vôbec nejde o popieranie toho, že Eichmann bol masový vrah alebo bagatelizovanie holocaustu, naopak, ide tu o zdôraznenie tej psychologickej podstaty, že človek úplne normálny, bežný, možno aj sympatický sa za istých podmienok prispôsobí okolnostiam. A po ich uplynutí je schopný znova prepnúť do režimu normál - to je prípad aj napr. Megeleho, ktorý robil šialené pokusy, kým mohol, no po úteku do Argentíny normálne ďalej fungoval ako praktický lekár, akoby sa vôbec nič nestalo. Arendtová vo svojom zamyslení otvára aj inú háklivú tému: zodpovednosť Židov samotných za to, ako to dopadlo. To opäť dnes už nikto nevyriekne, dnes majú ľudia problém odsúdiť aj keď Izrael zabíja civilistov, ženy a deti v desaťtisícoch. No Arendtová, chránená aj svojim pôvodom, načrela aj do tejto témy:koľko rabínov spolupracovalo s režimom, do akej miery je zodpovedná Judenräte za spoluprácu s nacistami?Arendtovej sa dostalo od mnohých učencov uznania, no samozrejme aj odsúdenia z toho, že "obviňuje obete". Lebo takéto otázky klásť neslobodno. Na to sú u nás doteraz aj paragrafy. Film túto zaujímavú stránku stvárňuje tak priemerne so spomínaným vrcholom na konci, no téma je stále živá a bude sa určite ešte aj po mnohých generáciách po nás preberať, aj po tejto ére povinného tlmenia zamlčaných právd.

Musím se přiznat, že film jsem prozíval. Natočit něco tak nudného o jedné z nejvýznamnějších politoložek 20. století musí dát hodně práce (přičemž její život byl vším, jen né nudným). Navíc mě uhranula jedním starším rozhovorem v němž varovala před ekoteroristy a levičáky (zdravím německou mládež). Moudrá to žena, která by si zasloužila lepší filmovou poctu (o níž ji nikdy nešlo).

Takový trochu nudný historický exkurz do behaviorální sociologie. Drtivá většina populace (mě nevyjímaje) nebude vůbec tušit, kdo to Hannah Arendt byla a jaký zajímavý a přínosný život zažila a ani tento film toto povědomí tolik nerozšíří, protože se jedná více méně o průměrné historické drama o ženě, která ač byla židovka, tak nahlížela na proces s Adolfem Eichmannem trošku jinak, za což si vysloužila nejednu vyhrocenou situace a také opovržení většiny svých přátel a spolupracovníků. Lekce dějin, která nepadá úplně na úrodnou půdu.

Hannah Arendt je nosná postava a její kniha "Eichmann v Jeruzalémě" je velmi zajímavé filosofické dílo, protože poukázalo na skutečnost banálního zla, které činí ti, kdož se zřekli být člověkem. Od dob Sokrata a Platóna se za myšlení považuje tichý vnitřní dialog. Člověk totiž myslí, ale Eichmann tak nečinil. On totiž jen dobře dělal svou práci. Byl to byrokrat - žádná lidská zrůda. Sám prý proti Židům nic neměl, on jenom plnil rozkazy. Čest si spojoval s plněním rozkazů a přísahou vůdci. Toto je nejzajímavější a rovina filmu, ale člověk, který dílo četl, by touto rovinou filmu přirozeně tak zaujat nebyl, protože by ji už poznal v mnohem širším měřítku. Člověk zcela neznalý by se pak mohl ztrácet o něco více a tím i nudit. Zbytek filmu, který reflektuje Arendtiny vztahy s lidmi a protíná život s dílem už není tak úderný. Mnohdy je spíše mdlý a nudný. Filmu by slušela dravější režie (kteráž to by umožnila nabít film více obsahem) i osobitější technické zpracování. Film samotný je totiž těžce nevýrazný. Tvůrci vůbec nepracovali s možnostmi tohoto média a natočili tak těžce nevýrazný film. Highlightem film je závěrečná přednáška.