Hanami - čas kvetoucích třešní (2008)

Prožít život s Rudim nebo Trudi bych nikomu nepřál - on sebestředný pozitivistický zabedněnec, ona služebná kvočna. Ještě že Dörrie, ve svém vyprávění o mužích a ženách, rodičích a dětech a smrti a životě zkříživší Heimatfilm s Ozuem, na konci první třetiny mrští po divákovi šokujícím dějovým zvratem. Na konci té druhé se ovšem už tak sentimentální dílo s konečnou platností ponoří do kýče. Co stojí za zhlédnutí, je smuteční obřad po japonsku.

Konfrontace se smrtí přichází většinou ve druhé půlce života, kdy umírají rodiče, v poslední třetině života i životní partner. Doris Dörrie vykresluje obraz rodiny se třemi dospělými dětmi, odkrývá jejich vztah k rodičům i mezi sebou navzájem. V okamižiku, kdy matka umírá, otevírá se třináctá komnata vztahu postarších manželů. Každý se vyrovnává po svém. Jediný kdo má pro starého muže pochopení je překvapivě přítelkyně jeho dcery. Japonské hledání může pro někoho hraničit s kýčem a trapností. Ale je to právě druhá půlka filmu, která jde na dřeň. Bez ní by šlo o pouhou banalitu. Jeden z nejzajímavějších evropských filmů posledních 10 let.

Doris Dörrie viděla "Příběh z Tokia" a aktualizovala ho pro současnou dobu. Její melodrama je na rozdíl od Ozua emocionálně křiklavější a je z něho znát přílišné povrchní okouzlení Japonskem. Nicméně charismatický a uvolněně bezprostřední lesbický pár Nadja Uhl-Birgit Minichmayr představuje v jinak strnule přímočarém díle milé překvapení.

Velmi povedená je zejména první polovina, jakožto citlivý pohled na mezigenerační odcizení a jako obraz dosud jen tušené ztráty. Mladí si žijí své na sebe sama zaměřené životy v metropolích (Berlín, Tokyo) a na rodiče nezbývá čas. Druhá, japonská část příběhu je méně srozumitelná, řeší otázku vyrovnání se se ztrátou blízké bytosti a řeší ji divně. I jakési vágní duchovno v tom bylo, ale nezakotvené, ve vzduchoprázdnu se vznášející. Škoda, bylo to celé pěkně rozjeto, ale na konci jsem byl zklamán.

Manželke šesťdesiatnika lekári oznámia, že jej muž je smrteľne chorý. Preto ho "vytiahne" na cestu za dospelými deťmi do Berlína, kde však čoskoro zistia, že tie už na nich nemajú čas, a tak odídu k moru. Tu však náhle zomrie žena a jej manžel až teraz začína objavovať jej vnútorný svet. Túžba vyrovnať sa so stratou ho privedie až do Japonska na úpätie hory Fudži... Citlivý príbeh o vyrovnávaní sa s kolobehom života, o schopnosti tešiť sa z krásy chvíle a o jej pominuteľnosti (ktorú symbolizujú čerešňové kvety /Kirschblüten/).