Gloria! (2024)

Vynikajúci námet o mladých rebelkách, ktoré by radi posunuli vtedajší hudobný vkus k niečomu novému mimo klasiky. Táto úloha je však nesmierne ťažká, keďže konvencie 18.storočia v kultúre nie sú príliš otvorené novým esenciám. Film ma celkovo bavil, bolo to natočené príjemným štýlom s kvalitnou výpravou a zaujímavými postavami s rôznymi osudmi. Škoda, že nebolo viac priestoru venované aj súkromným životom a túžbam dievčat a až príliš sa to sústreďovalo na hudbu. To finále (myslím to vystúpenie pred pápežom) bolo na môj vkus až too much, ale asi to bolo nevyhnutné, aby prezentovalo celkové posolstvo príbehu. Ale môže byť, cca 4*

Aleluja! Chvalte Hospodina v jeho svatyni, chvalte ho na jeho vznešené obloze! Chvalte ho pro jeho mocná díla, chvalte ho pro jeho svrchovanou velebnost! Chvalte ho hlaholem trouby, chvalte ho harfou a citerou! Chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunnými nástroji a flétnou! Chvalte ho zvučnými cimbály, chvalte ho cimbály hlučnými! Všechno, co dýchá, ať chválí Hospodina! Aleluja. (Žalm 150) Velmi chutná filmová laskominka, která rozesměje i rozpláče, chytne a nepustí. Předjedl jsem, doporučuji.

Ukecával jsem kamaráda (vážného) muzikanta, aby šel do kina se mnou. Naštěstí nešel, protože TOHLE bylo o muzice pro nás hlušce: při vší hrůze východiska hudba jako to, co (taky) pomáhá. Vedle spousty muziky krásné, i té vážné, přesahy všemi možnými směry. A: krásná italština! Ve frekvenci, kterou vnímá i neItal (já). Prostě: Pěkný Příjemný film.

Hudební sekvence ladně a kreativně propojující vážnou muziku s moderní jsou úchvatné, stejně jako klipovité pasáže se zběsilými střihovými montážemi. Paní režisérka  se ale rozhodla zkombinovat drama,  historický film s prvky anglického realismu, fantazii, pohádku a ke konci až fraškoidní komedii. Rozumím záměru ukázat neskutečné vzedmutí společenských vydděnic a jejich náhlé vítězství, ke kterému je dovesl svět fantazie a úmění, ve kterém se mohli vymluvit ze své bidy, ale jako celek mi ten koktejl možná tak nešmakoval. Originální to ale je  a jakýsi Paolo Rossi byl  geniálně chlípný kněz!

Jsem rád, že to nejsou žádnéHříšnicezaPadlé ženyz Magdaleniných prádelen, aniTanec v temnotách. Sestra… sestry v akci! Kam čert nemůže… nastrčí fortepiano. And the hills are alive with the sound of music… Režisérka Margherita Vicario věnovala film všem ženám, skladatelkám, které byly za zdmi klášterů a církevních institucích odsouzeny k seschnutí jako květiny, ale jejich díla a příběhy se přesto čas od času objeví v herbáři historie. Ženy byly obírány o hlas a aktérství, doslova. Muži, kteří neovládali ani sebe a své životy. A ženy jim sloužily jako zrcadla, které pokřivovali, aby odrážely jejich falešnou velikost ohroženou jinými muži. Tereza, tak jako Björk v Tanci v temnotách, z depresivní reality uniká do hudby, jejíž melodii tvoří bezděčně každodenní zvuky nekonečné práce, slepic, přípravy jídla, zametání či vyklepávání prostěradel. To vše, aby mohla zůstat na blízku synovi, kterému, podobně jako Björk zrak a život, ona obětuje svůj hlas jako Malá mořská víla. Podobně jako vPianusvůj hlas nachází v… pianu, které sem zaveze prozřetelnost jako dar od jednoho muže. Na rozdíl od Piana ale nejde o žádné svádění a cestu ze zdí pomocí osvobození mužem. Byť se je patriarchát snaží přesvědčit, že to je jejich jediná spása. A autenticky vidíme, že tím hlas a aktérství nezískají, získají jen plané sliby a handlování, jako by byly dobytek. Muži jsou mrtví, doslova, nebo uvnitř. Piano svede dohromady všechny ženy, „sestry“, které zjišťují, že jediná cesta ven, v přeneseném slova smyslu i doslova, je v hudbě a sebevyjádření. A tak osvobodí nejen sebe, ale ostatní… ženy, děti… a muže. Tedy některé osvobodí, pro mnohé to je v rámci patriarchátu splnění noční můry a pro některé smrt. Ženy, které mají vlastní hlas a vlastní a společný rytmus. Climb every mountain, Ford every stream, Follow every rainbow, 'Till you find your dream…   „Už vykřičník v názvu prozrazuje, že režijní debut italské herečky a zpěvačky Margherity Vicario nebude ostýchavou podívanou. Navzdory vnějšímu zdání sešněrovaného kostýmního dramatu je Gloria! živelným výsměchem náboženskému konzervatismu a normám, které ženám napříč dějinami bránily pořádně zakřičet.   Vicario se inspirovala historickou realitou takzvaných ospedali, což byla sociální zařízení, v nichž ženy rozvíjely své hudební vzdělání. Často zde vyrůstaly talentované skladatelky, jejichž dílo je ovšem až na pár výjimek (jako byla Maddalena Laura Sirmen) ztracené nebo zapomenuté. V nejproslulejší z těchto institucí, v benátské Ospedale della Pietà, nějaký čas vyučoval Antonio Vivaldi, jehož Gloria v D dur dala filmu název. Některé skladby, jejichž spoluautorkou je režisérka (a také skladatelka) Vicario, jsou pak moderními remixy Vivaldiho klasických kompozic.   Pravidla kostýmních historických dramat s přesně rekonstruovanými dobovými reáliemi a záběry nasvícenými po vzoru mistrů šerosvitu jsou rozpustile ohýbána, rozrušována anachronismy. V tomto ohledu je Gloria! spřízněna s feministickými reinterpretacemi historie jako Marie Antoinetta od Sofii Coppoly nebo Korzet od Marie Kreutzer. Také zde je zvolená stylizace klíčem k pochopení postav, které odmítají žít v souladu se světem patriarchátu. Myslí, cítí a zpívají jinak, než po nich doba žádá.“ (Martin Šrajer)