Final Cut (2004)

Myšlenka velmi dobrá, provedení pro mne nestravitelné. Natočit v roce 2004 SF o extrakci myšlenek za použití dřevěných notebooků dřevěnými lištami monitorů a čtení ze skleněných paměťových destiček je pro me pochopitelné jen jako samozvaný truc napříč podpoře uvěřitelnosti obsahu. Dokonce i ten příběh se postupně banalizuje až dokulhá ke svému nevýraznému konci.

Od chvíle, kdy náš střihač Alan začne v implantátech jedněch lidí sledovat lidi druhé a kdy se dozvíme, že i on má implantát, který by ovšem neměl mít, přestávám tomu trochu rozumět. Jasné je jen to (a na tomhle vlastně není nic složitého), že Alan celý film řeší svůj problém se "smrtelnou" nehodou kamaráda, kterého vidíme nejdříve v kaluži krve vytékající mu z hlavy, což je na konci filmu barva vytékající z plechovky. Co si mám o tomhle myslet? Alanova vina se nakonec ukáže jako velmi podivná a trochu trapná nevina. Už to samo je dost hloupé (rozhodně provedením!) a k tomu všemu ty potrefené tance kolem implantátů... a komentáře impotentně rozebírající (tradičně) abstraktní "režii". Uf...

Mohl by to být film takového kultovního kalibru jako napříkladMinority Report. Výborný a dobře rozehraný námět na to rozhodně má, bohužel však zůstává naplněný jen částečně a je to docela škoda. Svět organických implantátů, které zaznamenávají veškeré životní dění svého majitele, nabízí nadčasovou a dnes ještě o to víc relevantní tématiku umělé inteligence a pokročilých technologií, které s sebou nesou jak hrozbu narušení soukromí či zneužití, tak hrozbu manipulace s realitou a obrazem člověka. Film na tuto problematiku opakovaně poukazuje, ať už skrze „věrné“ služebníky této technologie (pověřené osoby „střihačů“, kterým je po smrti člověka svěřen celý jeho životní záznam k vytvoření památkového „sestřihu“), nebo skrze odpůrce technologie, kteří si nechávají záměrně „rušit“ nahrávání svých implantátů či dokonce plánují svrhnout společnost, jež implantáty vyvinula. Ve středu dění stojí hlavní postava renomovaného střihače Alana Hakmana (Robin Williams), který je pověstný svým diskrétním a profesionálním přístupem. Za jeho zásadovostí a pevným dodržováním etického kodexu střihačů se však skrývá temná minulost, která dělá tuto postavu komplexní, zajímavou a jaksi melancholickým způsobem fascinující (do značné míry mu to nepochybně vtiskl sám Williams). Velmi důležitou úlohu hraje v tomto příběhu motivhříchu. Je to právě vlastní pocit viny a hříchu, které dovolují hlavní postavě vykonávat tuto profesi – jako by sám sebe vykupoval skrze odpuštění hříchů druhým, do jejichž života má náhled. Pak je tady další rozporuplná postava Fletchera. Ten sice koná pro vyšší dobro, ale se zjevným přesvědčení, že účel světí prostředky, se taktéž dopouští hříchu (zde zajímavá symbolika přívěsku, který představuje převzetí hříchu). Na filmu je tedy mnoho, co se dá docenit. Mimo jiné se mu také daří předat myšlenku, že vzpomínky člověka můžou být překroucené vlastním vnímáním a emocemi, tedy že každý člověk vnímá realitu subjektivně a nemusí se to nutně shodovat s tím, jak to skutečně bylo. Přes ty všechny hodnotné a nápadité myšlenky, které film obsahuje, se však nedaří je dotáhnout k uspokojivému závěru. Na konci je pocitově příliš mnoho otevřených, nedořešených linek. Nejen že například osobní rovina rodiny, pro kterou Alan dělá zakázku (matka s dcerou, které přišly o manžela/otce) vyšumí vágně do ztracena, ale dokonce ani linka týkající se odpůrců této technologie a svržení oné společnosti zodpovědné za implantáty, nakonec nikam nevede. Film má pocitově mnohem větší potenciál, než jak byl završen. A předpokládám, že tento potenciál ve scénáři možná viděl i sám Robin Williams, když se rozhodl ujmout se hlavní role. Je tedy velká škoda, že na scénáři nespolupracoval někdo zkušenější, kdo by dokázal tento „diamant“ vybrousit do podoby, jakou by si zasloužil. Bohužel, samotnýOmar Naimtoho nedosáhl (a asi ani není divu – zjevně jde o jeho scénáristickou prvotinu). Osobně však velmi kladně hodnotím samotný námět, všechny ty dobře vyvedené prvky, která jsem popsala výše, a samozřejmě herecký výkon Robina Williamse. Z toho důvodu se nakonec přece jen přikláním k slabším čtyřem hvězdám.~(3,6★)~

Tak tohle dílko mě obešlo opravdu velkým obloukem, když jsem o něm v životě (až do teď) ani neslyšel. Přitom tak skvělý film...

Blízká budoucnost a vlastně ne úplně nereálná! Pohrávání si s takovými myšlenkami je fascinující, ale každopádně diskutabilní.

Nevím, zda se mi sem zrovna Robin Williams hodil, ale určitě jsem si ho rád připomněl. Stejně tak jsem si vzpomněl i na Johnyho Mnemonica. Prostě parádní kousek, nad kterým když se člověk zamyslí tak z něj docela mrazí.

Zajímavý sci-fi námět (implantát nahrávající život od narození, "přikrášlování" vzpomínek po smrti) nachází oporu ve spolehlivém výkonu Robina Williamse, scénář však závažné morální či etické (ani žádné jiné) otázky sotva letmo nahodí (demonstrace), protože namísto jejich prošetření se hlavní postava, střihač, honí za traumatizující událostí svého dětství. Jako by chyběla tak třetina materiálu… 50 %