Exil (2004)

Gatlif vaří podle osvědčeného receptu: scénáristicky spíš ledabylý příběh o cestě - hledání totožnosti jedince v globalizovaném a konzumním světě - jako by se rozplýval v evokaci živočišné smyslovosti, zprostředkované v první řadě lidovou hudbou (a tancem), v druhé k exotice tíhnoucím výtvarnem, národopisnými jednohubkami a nasazením naturščiků. Funguje to, aspoň na mě.

Cely film je na pomedzi nudy a celkom prijemnej nudy. Ustredna dvojica je celkom sympaticka a hlavne v zmyselnych scenach film bavi. Taktiez kamera, reziser sa vyhral s roznymi zabermi, taktiez makro zabery na telo hlavnej hrdinky stoji za to. Dojem kazi, a kazi ho teda poriadne zaver filmu. Kazdy asi zival nudou, ja som vsak trpel. Po celom dni na nohach clovek pride do kina sa pobavit a pozera 15 minut blby alzirsky tanec, ktory ani nie je zabavny ani nic. Reziser tym chcel asi nieco povedat, alebo to mal byt vrchol filmu?? Preto len 5/10

Svět mladých lidí, vykořeněných ze svých domovů i kulturních vazeb, něco, co si většina z nás jen těžko dovede představit. Tony Gatlif nám představuje formou neokázalého roadmovie jednu takovou dvojici, její jen zčásti uvědomělé hledání místa (a to jak geograficky tak duchovně), kam patří. Jejich putování je natočené s dokumentární přirozeností, skládá se ze zdánlivě banálních příhod a kolizí a přece mě dokázalo beze zbytku vtáhnout do jejich světa a udržet v zaujatém pozorování až do neuvěřitelného finále. Hudba je výraznou složkou filmu po celou dobu, ale při závěrečném transovním rituálu přebírá taktovku úplně a dochází ke katarzi jako řemen. Ta scéna je natočená s takovou autenticitou, že ve mně vyvolávala otázky do jaké míry to všechno bylo naaranžované. A při představě, že takové rituály jsou v praxi mnohem, mnóóóhem delší, dostávám závrať. Krásný zážitek, pro fanoušky world music nezbytnost. 90%

Tahle cesta za vlastními kořeny moc nezaujme a místy dokonce i nudí - zejména příliš dlouhá scéna s uváděním se tancem do tranzu je skoro k nepřečkání. Vznikl tak spíš lehce podprůměrný film, který toho moc neukáže, ale ani zcela nenudí. Takže je zde něco, na co se nejspíš dost rychle zapomene a jen v pár lidech to možná na chvíli něco zanechá.

No, ačkoli road movies nejsou mým šálkem čaje, možná protože mám ráda Španělsko, kde se velký kus filmu odehrává, celkem se mi to líbilo. A kupodivu to byl první film, kde mi byl Romain Duris sympatický. Ovšem můj dojem z filmu hodně zkazila závěrečná scéna rituálního tance s monotónní hudbou (respektive její délka). Cca v půlce jsem to musela přepnout na jiný program, jinak bych asi zešílela.