Elle a passé tant d'heures sous les sunlights... (1985)

Vysoké francouzské šití v nejlepším slova smyslu: nositelné, sdělující, hravé. Godard 2.0. Napadá mě k tomu spousta, ale musím postupně: zvláštní, jak byla Mireille Perrier v Caraxovi o dva stupně ošklivkovitější pod Binoche a zde, voilà, i okolo jejích nesrovnaných řezáků proudí svěží vzduch nehledaných, civilních osmdesátek. Je to dodnes tak současné! Právě tak mě bavilo kňukání a extroverze Jacquese Bonnaffého (vypadá jak frontman z The Smiths), je neokoukaný a slaboši mu šli už v Prénom Carmen. Pěkně se koukalo i na zralou Wiazemsky a nezemsky zasmušilého Castela s kapkou u nosu. A ano: všechny ty přerody realita / film / realita; dráždí to, láká k tomu poznat víc. Vlastně si kladu otázku, proč jsem hned jednu ubral, možná kvůli příliš explicitnímu obdivu dramaturgie k šedesátkovému Godardovi (přijde mi, že v roce 1985 už byl jinde), snad kvůli občas přeci jen přeceňujícímu zatemňování nejen obrazu, ale i cesty k němu. Druhou po pár dnech. Mizí to z paměti. Limonádové utrpení. Krásné jsou jednoduché godardovské efekty mizení zvuku, zde výrazně protažené v čase. Najednou jsme v jiném prostoru, obraz získává závažnost malby. Baví mě tohle kino! Krásné je přeostřování, spoustu podobného si pak osvojily klipy kapel. Je to celé vlastně trochu černobílé du look. A ještě mě napadá jeden generační spřízněník: Sokurov.(16.02.2025)

Strnulost fotografie jako cesta mezi světy, nehybné kyvadlo bijící mezi úvratěmi života a jeho fikce; fotografie ne v protikladu k pohybu, k sekvenci, ale k zvuku, k řeči, které nikdy nejsou než kontinuitou, která náš zamrzlý monument zbytečně zaplavuje touhou po jednoznačnosti, rozuzlení. Proto ten pocit, kdy nevíš, zda se to vše okolo tebe týká skutečně tebe, a ne tvého dvojníka, který byl nějakým režisérem vybrán jako tvůj dokonalý dublér v životní peripetii, jejíž smysl nemůže chápat ani scénárista, který ji napsal. Ten pocit, že v jednom okamžiku jsi to ty a jen ty, i někdo jiný, nezúčastněný, mezi nimiž je prostředníkem ona fotografie, k níž směřuje pomalé tempo filmu; jíž jsou korunovány zdlouhavé sekvence jako spolehlivější naplnění tendence, projevující se explicitními metafikčními hrami se záměnností herců a postav apod. Jelikož jen v tom momentu strnutí může člověk být zároveň vším, čím není a nebýt ničím, čím je, a v němotě slastného chvilkového zapomnění svého já vyhlížet svého herce, kterého bude zase navždy hrát.(06.09.2022)

(Česky cca "Strávila tolik hodin pod reflektorem".) Na LFŠ 2004 jsem na to šel dvakrát, poslední večerní projekce v temném vzdušném sále s pohodlnými sedadly totiž působila jako spolehlivé uspávadlo (přece jen mnohaminutový nehybný záběr na skupinu lidí uvnitř sklepa bez osvětlení a zvuků..). A i tak si pamatuju jenom málo, ale to mně stačí: první setkání se zásadními experimenty s formou (opakované scény, klapka v záběru), hudbaNico.(10.11.2008)

Stále obdobné černobílé reflexivní scény, obdobné nejasné vztahy mezi dvěma či třemi postavami.(50%)(21.07.2024)