Drsné jaro (2001)

RežisérToshiaki Toyodatri roky po výbornom debutePoruno sutâprichádza so spracovaním mangyAoi haruo strednej škole plnej delikventov, ktorých nezaujíma učenie, majúcich iba veľmi strohé predstavy o vlastnej budúcnosti. Čas, plynúci pre nich odnikiaľ nikam, si radšej skracujú na streche vzdelávacej inštitúcie, na ktorej hrajú nebezpečnú hru na zábradlí. Príbeh snímky je svojskou "coming of age" záležitosťou, špecificky zachytávajúcou vnútornú prázdnotu (časti) jednej generácie, iba márne nachádzajúcej zmysluplné sny a ciele. NaAoi haruurčite nemožno hľadieť iba prvoplánovo, divák musí vnímať, čo sa ukrýva pod drsným, špinavým a značne nesympatickým povrchom. Metafory a hlbší význam filmu nechýbajú, na druhú stranu je to ale vizuálna, respektíve výpravná stránka, ktorá do veľkej miery formuje jeho kvalitu. K horšiemu, bohužiaľ. Navyše, na diváka pozitívny dojem nerobia ani síce dobre stvárnené, ale nesympatické postavy. Hoci smerom k záveru sa snímka zlepšuje - niektorí protagonisti prechádzajú citeľnou katarziou, objavuje sa viacero dobrých záberov (áno, máme na mysli najmä onen "časozberný" zo strechy školy) a do toho hrá vhodne zvolená hudba - celkové zlepšenie nie je možné. Nielen preto, že je naň už neskoro, ale najmä preto, že ho znemožňuje naladenie Toyodovej snímky ako také.Aoi harunie je prvoplánovou násilnou záležitosťou. Vo svojej podstate je výraznou sociálnou sondou, ktorej ale citeľne ubližuje zvolená forma. Samozrejme, tú si nevymyslel režisér, vychádza z manga predlohy, čo ale nič nemení na fakte, že na diváka veľký dojem urobiť nedokáže.

"Jsi-li šťastný, zatleskej", zní motto hlavních protagonistů filmu. Což znamená, že po jeho promítnutí se stěží bude chtít někomu tleskat, ať už jen tak, či jako zdejší hrdinové takto "rituálně". Asijská kultura, známá svým citem pro respekt v mezilidských vztazích, paradoxně přišla s pravděpodobně nejvíce naturalistickým filmem ze školního prostředí. Škola jako vzdělávací instituce je zde naprosto roztříštěný pojem a funguje vlastně jen z podstaty - studenti postrádají jakoukoli kázeň, zato jim nechybí smysl pro násilí na tisíc způsobů, takže vlastně nepřekvapí, že jindy sterilní školní chodby připomínají potemnělé průchody a tunely, do kterých by slabší povahy po setmění stěží vkročily... Zároveň však veškerá drsnost nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně; skoro by se chtělo říci, že tato mládež jen navazuje na samurajské tradice, které taktéž v sobě obsahovaly čest a ušlechtilost (kdy druhá věc je forma). Když porovnám zdejší dění s vlastní zkušeností studenta, hledajícího si to své místo v kolektivu, chování rozmanitých charakterů je vlastně podobné, jakkoli zdejší přehnanost je zároveň i nadsázkou... Přičemž snímek se ke mě dostal právě v období, kdy jsem nebyl stářím daleko od Kuja a spol. (v prvním ročníku vysoké školy na podzim 2011). Stejně tak se nabízí i další osobní srovnání, zkušenost se subkulturami (jako je třeba ta fotbalová), které se také dají označit jako škola. Škola života. Viděno filmovým okem, nelze mít pochybnosti o příbězích, do kterých se přímočaře vpadne bez většího vysvětlování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpětně přečetl o komiksovém původu díla! Toto ladění bylo převedeno do filmových prostředků bez jakékoli poskvrnky, stačí snad jen stručně dodat, že postavy působí jak kdyby byly z našeho světa, i jako kdyby byly jen nakreslené. Schválně, i když nemáte jako já větší zkušenost s japonskými mangy, zkuste si je představit v animované grotesce... Stejně jako pro mne byl neznámou Toyoda a jeho režijní um, dočkal jsem se milého překvapení i v oblasti soundtracku, obstaraný skupinou Thee Michelle Gun Elephant, kdy melancholická skladba "Drop" je vyvrcholením nejen po stránce chronologické, ale i emocionální. Potvrdilo se mi letité pravidlo, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si okamžitě po skončení projekce vyhledám a znovu pustím. Podtrženo, sečteno - jeden z úzké skupiny filmů, jenž si nezasluhuje "jen" maximální pochvalu, ale permanentní doporučování široké skupině příznivců kinematografie. 100%

Som fanúšikom japonských filmov a tento je jeden z tých najlepších, čo som videl. Ten kontrast medzi drsnými a oveľa jemnejšími scénami je aj s hudbou k tomu úplne nadupaný. Všetky zábery do jedného kompozične super. Navyše teraz deň neprežijem bez Thee Michelle Gun Elephant. Niektorí kritizujú dĺžku filmu, ale mne v tomto prípade vyhovovala. Celý som ho videl štyri krát a vždy som zachytil niečo nové, čo má svoju hĺbku, aj keď sa to môže javiť dosť nenápadne.

Ne snad přímo zklamání, ale neuspokojení určitě. Měl jsem za to, že film bude víc punkový, víc syrový, víc drsný, víc realistický, víc existencialistický, víc nihilistický... No tedy nihilistický je možná dost, ale ta jeho nezáživná odosobněná forma mi pranic nesedla. A hlavně v první půli jsem měl chvílemi pocit, že sleduju pop-punkově pitoreskní verzi jakýchsi japonských Slavností sněženek z chlapecké střední. Nejzajímavější scéna je ona časosběrná s Aokim, stojícím na jednom místě od západu do východu Slunce, no a nejsilnější (hlavně díky songu od TMGE) pak následné sólové tleskáníhttps://www.youtube.com/watch?v=wfRUj5g8dZo. A celkově docela dobrá muzika, to jó...

Šikana a občas mord či zmrzačenie spolužiaka. Príčinou je nuda a neustále čumenie do blba. Riskantná hra na streche školy sa realizuje z rovnakého dôvodu. Jej bonusom je, že víťaz hry následne šéfuje spoločenstvu násilníkov, zastrašujúcich všetkých žiakov. A keď škola končí, záchranné koleso všetkým nerozhodnutým či frustrovaným absolventom strednej ochotne podá miestna mafia. Učitelia nemajú záujem nič riešiť. Je v tom kus strachu, rezignácie. Filmovo tu všetko opísané už bolo. Aj poetizácia násilia a snaha pochopiť konanie násilníkov. Celý film je, v súlade so správaním jeho hlavných aktérov, tiež istým východiskom z nudy. Tvorcovia totiž túžili po originalite. Dali sa preto na cestu estetizácie násilníkov v mene autorského konceptu. Pridali k tomu elektricky hlučnú hudbu s pár akordovým chytľavým refrénom: divácky úspech je zaručený. Vykreslenie situácie v lokálnom školstve, kde všetci majú všetko na háku a prekvitá šikana, je trefné. No poetizovanie vodcov bánd a ich poskokov je samoúčelnou relativizáciou. Sympatie ku konaniu aktérov filmu sa nedostavili. Snáď len k ochrancovi sakúr, ktorý svojím premysleným konceptom tak strašne sral Chuja Kuja.