Dotěrný chlap (1973)

První z řady komedií, ve kterých je silná drsná postava drcena otravností, naivitou, prostoduchostí, nebo dobráctvím nechtěného a nezbavitelného kumpána. Pozdější variace na toto téma,Drž hubu!aUprchlícise mi líbily především díky skvělé chemii Depardieu-Richard, resp. Depardieu-Reno, ale zafungovaly i vtípky a příjemně sentimentální vyznění. Postavy "otravných tvorů" byly bez výjimky sympatické a diváka si rychle získaly. Bohužel to neplatí v případě Brelova Pignona. Jeho otravnost byla spíš úmorná než vtipná, ale především stála na citovém vydírání a slabošství. Sympatizovat s takovou postavou? Pro mě zcela nemožné. Ventura jakožto Milan si svoje odvedl, tam žádné výhrady nemám. Jakožto doutnající sopka vrhající vražedné pohledy, tvořil k vysírkovi Pignonovi správný kontrast. Jenže ta dotěrnost jakoby zamořila celý film. Samozřejmě se našlo nemálo dobrých momentů, ale nestačilo to abych se bavil, nebo byl emočně angažovaný. A to považuji u filmu za klíčové. Ale nevadí. Ke své slávě se Veber musel propracovat a v roce 1973 měl ty nejlepší kusy teprve před sebou. Zvažuji, jestli nedám šanciremaku. Umím si totiž představit, že bez poněkud úlisně působícího Brela a s několika úpravami scénáře, bych hodnotil lépe.

Francúzske komédie poslednej dobe začínam veľmi vyhľadávať pre ich pôsobivosť, že i keď majú na oko vyzerajúci hlúpy príbeh, tak je to len zdanie, lebo práve takéto milé komédie vedia zaujať svojou svižnosťou, temperamentom a samozrejme vtipnosťou. Ja som zatial Lina Venturu v zlej roli či filme ešte nevidel a aj tu dokazoval, že je pravom legenda filmového plátna.  Príbeh o nekompromisnom vrahovi, ktorého nemôže nič zaskočiť, ani kľučka od rolety, tak dostane nevídaného protivníka a tak k vynikajúcemu Linovi Venturovi sa čírym zúfalstvom dostane babrák, ktorý sa nevie ani poriadne zabiť, ale narobiť zmätok, to je jeho druhé meno a Jacques Brel takého zúfalca zahral bezchybne . Až tak, že aj ja sám som ho už chcel zahrabať na záhrade a o to práve išlo, že tu sa malo fandiť zabijakovi a nie nešťastníkovi. Lino Ventura sa len raz počas filmu zasmial a to bola jedna z pamätných scén filmu. Je fakt, že v príbehu sú nejaké medzery, ale film bol stvorený na pobavenie a to mu vychádzalo až do samotného konca. Nie je o čom, silne 4*.

VIDĚNO PODRUHÉ. Zde se již objevuje klasický Veberovsky motiv drsňák-slaboch . Tentokrát je to opravdu mazec, protože tím drsňákem je přímo nájemný zabiják v podání drsňaka s velkým D Lina Ventury, který háže zoufalé rozzuřené pohledy na všechny strany a je to opravdu velká legrace. O trochu horší mi příjde jeho herecký partner (a v soukromí velký přítel) Jacques Brel, který neměl s komediemi žádnou zkušenost a jeho výkon je poněkud těžkopádný a nedotažený. V ruku v ruce s tím jde i jeho postava Pignona, které taky podle mě něco chybí. Možná by toho tady chybělo víc, jde spíš o jednohubku ale vůbec ne špatnou a naopak milou s příjemným divadelním nádechem a hodně vtipnou pointou. Každá zábavná francouzské komedie z této doby potěší a Dotěrný chlap není vyjímkou. VYPIJU SI KÁVU A JEDU.

Pohodičková komédia, ktorej osobitný šmrnc dodáva Lino Ventura - ten jeho pohľad keď mu niekto niečo hovoril bol božský... Veru, nie je nič horšie, ako keď sa vedľa nájomného vraha nasťahuje chlapík so samovražednými sklonmi. Posledná scéna - výbuch smiechu až sa brucho triaslo. Veľká spokojnosť. Silný nadpriemer.85/100

Lino nepotřebuje žádnou zbraň, jemu stačí jediný pohled a mrtvoly padnou bez hlesu na zem. Miluju tyhle herce, kteří pohledem a mimikou mnohdy řeknou daleko víc než mluveným slovem. Ke konci jsem přemýšlela, jestli by nebyl nejlepším východiskem dobrovolný pád ze střechy dolů. Já osobně bych to nutkání měla:-) Čas od času se ráda dívám na tyhle praštěné komedie, kde se jen báječně odreaguju od těch skutečných trablů života. A taky se mně moc líbil ten typicky francouzský hudební podkres.