Dillinger (1973)

„Ja vykrádam banky. Čím sa živíš ty?”•Životopisný portrét drsného bankového lupiča a Verejného nepriateľa č. 1 -Johna Dillingera[Warren Oates], ktorý sa z estetickej stránky inšpiroval titulom v podobe -Bonnie a Clyde, alebo, čo sa teda konkrétne týkalo i naprosto „brutálnych prestreliek,” tak práve vtedy sme zase ani neboli vôbec ďaleko vzdialenými odDivokej bandySama Peckinpaha, ktorý v podstate túto metódu zobrazovania násilia ešte oveľa viacej zdokonalil, nakoľko priamo čochvíľa hneď [u]vidíte, ako sa takýmto spôsobom zasiahnutý antagonista totálne zvíjal od strašnej bolesti, keďže podoba takéhoto umierania určite sakramentsky bolela; to je asi v skratke debutový titul odJohna Miliusa, v ktorom neboli ušetrení ani úplne bežní civilisti, ktorí akurát prechádzali okolo „bodoch epicentier,” kde sa vskutku zväčša zamiesilo i na pomerne dosť divoký stret zločincov proti strážcom zákona na čele s rozporuplným agentom FBI -Melvinom Purvisom[Ben Johnson], ako jeho hlavným náprotivkom, ktorý išiel po ústrednom antagonistovi, ako po údenom, pričom samotné postupy, ako toho vlastne docieliť, sa častokrát rozchádzali s akoukoľvek zakorenenou morálkou, keď som si dokonca miestami i tieto dva na smrť znepriatelené tábory [po]mýlil, pretožeautorovisa podarilo hodnoverne zobraziť atmosféru nielen z priameho pohľadu pejoratívnych jedincov, ale zároveň sa taktiež pozrieť i pod plesnivé klobúky predstaviteľomFederálneho úradu pre vyšetrovanie, ktorých zaužívané metódy koľkokrát hraničili s porušením práv dotknutých osôb; skrátka, estetika „Divokého západu,” nenechala na seba príliš dlho čakať! → jednoducho ju majú vštepenú vo svojej genetickej výbave, s čím proste nič nenarobia.•Možno nebyť predsa trocha viac zromantizovaného scenára zo strany J_M, tak by som zrejme šiel až kamsi do maximálne možného hodnotenia, lebo úroveň to malo mimoriadne vysokú a pôsobivú, no ani bez „hluchých miest,” sa to napokon akosi tiež nezaobišlo ← a jestvuje totiž i jedno obdobnéspracovaniena konci prvej dekády XXI. storočia...

Dobre natočená životopisná gangsterka, ktorá nás prenesie do USA 30-tych rokov minulého storočia. Príbeh prenasledovania Dillingerovej bandy Melvinom Purvisom je dobre napísaný, vyprodukovaný aj zahraný a neponúka len raw prestrelky, pri ktorých sa zúčastnení nenamáhajú ani kryť, len aby vystrieľali čo najviac nábojov. Sprostredkuje aj kúsok atmosféry obdobia zlatých časov Al Caponeho a iných gangstrov. Dillinger bol však iná sorta. Nebol podnikateľ, len si užíval život a na to potreboval peniaze, ktoré získaval prepadávaním bánk. Síce gentleman ale tak trocha nervák a proti nemu stojí drsný agent FBI Melvil, ktorý si tiež nedáva servítku pred samopal. Prepady striedajú, krátke chvíľky pokoja nasledované naháňačkami a prestrelkami, takže na nudu nie je čas. 70%

Já chápu to naštvání lidí, kteří obviňovali vládu za krizi. O něco méně pochopitelné je však to, že Dillinger kradl z bank jejich vlastní peníze, takže proč ho měli za hrdinu? Nejspíš jen proto, že šel proti systému. A doba byla zkrátka jiná. Film Johna Miliuse je vcelku slušně a řemeslně zručně natočen. Snaží se jít i do hloubky a ukázat nám gangstera jinak než jen jako padoucha. Proč se stal tím, kým byl a jak ho brala rodina. Na druhé straně na podobné grázly zkrátka nic jiného než přístup Melvina Purvise neplatí. Takoví by měli být i dnes, ale bohužel 21. století dává zločincům víc práv než obětem.

Naprosto neinvenční a neosobitá gangsterka, jakoby formální předchůdkyně těch současných pseudo akčňáků, kde se všichni navzájem bez ladu a skladu pořád jenom střílejí a ve kterých z deseti lidí v obraze padne patnáct. Ploché, jednostrunné postavy bez psychologie a v podstatě s výjimkou Melvina Purvise (B. Johnson) i bez motivací, by mi zas tak moc nevadily, ale dějová plochost  je téměř nesnesitelná.

Neviděl jsem nové zpracování z roku 2009 a popravdě ani nemám zájem. Gangsterky nikdy nepatřily k mým vyhledávaným žánrům, ale tentokrát jsem si s nadšením vychutnal tuhle precizní old-schoolovou záležitost o jedném z nejslavnějších zločinců Spojených států amerických, jehož podobizna dodnes zdobí terče na cvičných policejních stříleních. Warren Oates je Dillingerem nepoddajným, drsným, zároveň hláškujícím a charismatickým, je Dillingerem duší i tělem. Zločinec a vrah zde zůstal atraktivní postavou, aniž by ho mě tvůrci při tom nutili jakkoliv adorovat či obdivovat, což jen oceňuji a prakticky k filmu jako celku nemám vážnější výhrady. Nádherná meziválečná atmosféra 30. let, jaká se tvůrcům podařila vytvořit, přímo zdobí Miliusův film, který jinak umně střídá komornější i odlehčené chvilky ze života legendárního Dillingera, dokumentárně laděnou sérii lupičských přepadení (skoro až ve stylu reportáží) a svižně nasnímanou akci (mj. série několikaminutových přestřelek!). [90%]