Dheepan (2015)

Za pár dní letím na Srí Lanku a v Lonely Planet bylo doporučení na tento film. Na Srí Lance byla občanská válka, Tamilové válčili proti vládě (Tamilští tygři). Film začíná koncem této války, kdy už je jasné, že bude prohraná. Hlavní hrdinové (Dheepan, žena, dítě) se náhodou setkají v utečeneckém táboře a rozhodnou se vydávat za rodinu, aby mohli dostat azyl. Azyl dostanou ve Francii, ubytují se v nějaké přistěhovalecké čtvrti. Dheepan začne pracovat jako údržbář, žena začne uklízet, dítě chodit do školy. Jenže čtvrť je plná arabů, násilí, přestřelek. Hrdinové se té války zapletou a Dheepan na konci celý gang vystřílí. Stane se z nich rodina.

Pomalu a dlouho se rozjíždí, nespěchá. Buduje. Audiard nám nenechá nahlížet do myslí postav, ukazuje jen události a malé útržky událostí okolo hlavních postav. Jsou ale stěžejní pro to co se s nimi stane, stejně jako události, které předcházeli a budou následovat. Ty ale nevidíme. Neříká nám všechno, některé linky nechá nedořečené, neuzavřené. Ne proto, že by si nevěděl rady, není potřeba je uzavírat. Ty jako divák si můžeš vymyslet jejich uzavření, nebo je nechat, ať se uzavřou sami mimo film. Nejsou důležité pro to, co chtěl tvůrce říct. Skutečně se staly, ale jsou jen katalyzátorem na cestě hlavních postav k tomu, co je opravdu důležité.

Trochu té Srí Lanky do Francie. Francie, potažmo Paříž je vesměs největší směs národů. Audiard nám předvedl poctivé drama z jednoho předměstí, kde to je jak ve válce. Je to z dalších filmů na předměstí Paříže, kde víceméně zuří nepokoje. Realitu neposoudím, ale filmově se na to dobře koukalo. Pomalé začlěnění "rodiny" do jiného světa za lepšími zítřky funguje vesměs taky. Dheepan se postupně rozkoukává, holčička postupně vypadne z filmu a žena, která chce radši do Londýna za sestřenicí. Vše nějak dobře drží, ale po půlce filmu nějak to začíná pomalu drhnout. Nějaký převrat ve filmu je ke konci a je to taková snová kapka, která určitě mě neokouzlila, protože je prostě blbě vymyšlená. Dheepan nakonec v sobě najde bojovníka a pak najednou voalá opravdová rodina. Jestli to je konec nebo jen myšlenka, která by měla takhle vypadat může zůstat u každého diváka jinačí. Otázek o migraci je hodně, v režii je to fajn, jen to ztrácelo dech a jiskru. Ač tedy ta menší akční pasáž by byla vlastně moc dobrá.75%

Poměrně silné a nečernobílé drama. Diváka to dokáže namotat neokoukanou a syrovou sondou do života migranta, dává mu zakusit (nebo spíš voyeursky sledovat) zmatení a obtíže s jazykovou i kulturní bariérou, pomalu si k té rodině pochybných existencí nacházet vztah a celý film pak trnout napětím kdy se jim to křehké cosi, co by málokdo z nás byl ochoten a schopen nazvat domovem, rozpadne pod rukama (protože na tomhle sídlišti to happyendem nevoní).

Viděla jsem 100 minut kvalitního filmu, který hodí diváka do příboje emocí bez nějakých skrupulí a ani následně se s ním příliš nepáře. Audiard nabízí zcela nový pohled na téma běženci, nekouká přes růžové brýle, nekritizuje, jen nabízí lidskou studii vykořenění. Po sto minutách filmu se Audiard zblázní a předloží Hollywood, kterému chybí snad jen růžovoušká šrdíčta okolo zúčastněných. Při druhém záběru na laskání kadeří mě popadla nezřízená touha polaskat Audiardovy kučery hráběmi. A pak mi došlo, že by se mnohem více uplatnil Finish Shine. Jsem si zcela jista, že u dobrého filmu nemám potřebu myslet na cokoliv jiného, natož na leštění lebky. Ano, ten závěr je strašlivě blbý.