Děti bouře (2023)

Dokument sleduje osudy řeckých dětí, které přišly do poválečného Československa, kde jim byl poskytnut azyl. Některé se časem vrátily do Řecka, mnohé z nich našly v nové zemi nový domov až do dnešních dnů... Konec druhé světové války znamenal pro většinu Evropanů konec jednoho dramatu. Nikoliv však pro Řeky, kteří byli po dobu dalších čtyř let zmítáni ve spárech bratrovražedné občanské války (1946–1949). Na jedné straně stála pravicová vláda a armáda řecké vlády s podporou Velké Británie a Spojených států amerických a na straně opačné potom tzv. Řecká demokratická armáda a partyzánské oddíly, které vzešly z komunistického odboje opírající se o podporu Sovětského svazu a Titovy Jugoslávie. V čele této strany stál generální tajemník Nikos Zachariadis, jehož první manželkou byla česká komunistka Maria Nováková. Na rozdíl od Tita ale Stalin od své podpory ustoupil, takže řečtí komunisté válku prohráli. Konec války způsobil pronásledování komunistů a jejich sympatizantů, a proto také nedobrovolný odchod přibližně sto tisíc obyvatel Řecka do zemí socialistického bloku. Do Československa se uchýlilo přes dvanáct tisíc řeckých emigrantů. Jako první přijelo na 4.000 dětí. Většina transportu s dětmi přijížděla do Mikulova na Moravě. Děti na nádraží očekával kolektiv šestapadesáti dobrovolných pracovníků z řad místního obyvatelstva, aby jim poskytl první nezbytnou péči. V Mikulově byl připraven i domov pro přijetí dětí. Do konce září roku 1949 jejich počet přesáhl 3500 dětí různého věku. Stav dětí vzbuzoval lítost a úzkost. Všechny byly špatně oblečené, mnohé jen v hadrech, skoro nahé. Na nohou měly poničené boty, nebo byly bosé. Mnohé z nich byly chudokrevné a vyhublé. Jejich dětské duše byly narušeny otřesnými zážitky, důsledky válečných zážitků, drsné cesty i nedávného odloučení od rodičů a domova... V našem dokumentu jde o příběh, ve kterém se chceme ptát, co je zásadní pro lidskou identitu a co jí formuje? Je možné mít dvojí identitu a být doma ve dvou kulturách nebo to možné není? Je možné zabránit vykořenění? Lidskou identitu formuje jazyk, tradice, vyprávění a v kulturně-antropologickém smyslu i vzorce chování příbuzných, příslušníků stejné skupiny nebo národa. Zároveň je pro formaci identity důležitý obraz „toho druhého“, pocit vlastní jinakosti, ale i akceptace většinovou společností. Jaké byly zkušenosti „řeckých dětí“ a čím si musely projít? Jak se dnes cítí a jak vnímají své řecké i české kořeny? George Agathonikiadis v roce 2000 natočil dokument Řecké děti, který obšírně popisuje historii této ojedinělé humanitární akce na území Československa. V novém filmu ale chceme mapovat nejen dějiny a vzpomínky, ale také z větší šíře historický kontext, a především pak celou událost nahlížet ze současné perspektivy. Jak jednotliví pamětníci touto akcí prošli a jak změnila jejich život? Co přinesla pomoc jim a co přinesla Československu a zprostředkovaně i současné České republice?