Demolice (2015)

Scénář by bez režiséra Valléeho pravděpodobně zůstal v šuplíku a snímek jako takový mnozí odepsali ještě dříve, než opustil střižnu. Neříkejte mi, že vás nikdy v životě nepřepadl ten druh smutku, který se rychle promění ve vztek a jediný způsob, jak ukončit ten tlak, je vzít do ruky demoliční kladivo. Mně osobně v životě několikrát pomohlo všechno kolem sebe zničit a ukončit, abych mohl začít znovu. Pro některé z nás je to jediná cesta a rozhodně ne ta jednoduchá. Jake Gyllenhaal se zde objevil v roli, kde je kontrast nablýskaného kravaťáka a člověka, co právě ztratil smysl života, naprosto ohromující. Sekunduje mu moje oblíbená Naomi Watts. Ta je skvělá právě v těchto nenápadných rolích matky z předměstí, která si přestává rozumět se svým okolím i partnerem a jejímž jediným potěšením zůstává kouření jointů. Není divu, že ji v práci v zákaznickém centru zaujmou dopisy, které Davis píše jako formu terapie. Nejde v nich jen o zaseknuté M&M's  v automatu, ale o hlubokou osobní zpověď, která ji k Davisovi přitáhne. Druhá polovina snímku, kdy Karenin přítel odletí na služební cestu a Davis se k ní nastěhuje, je po dramatickém úvodu o něco příjemnější podívanou. Sblížení se navíc netýká jen jich dvou, ale i Davise a Karenina syna Chrise. Ten je sice sprostý a odtažitý, ale ve výsledku velmi sympatický. Mezi ním a Davisem vznikne zvláštní pouto a vtipná chemie. Davis pomáhá Chrisovi ujasnit si jeho vlastní identitu a sexuální orientaci, zatímco Chris naopak pomáhá Davisovi vyrovnat se s bolestnou ztrátou. To vše se odehrává v kombinaci s postupnou demolicí Davisova domu, která slouží jako očista pro oba.

Je trendom pridávať do svojho života čo najviac, či už sa jedná o ľudí alebo materiálne statky. Demolition je akoby poukázanie na úskalia tohto trendu na štýl taoistickej odozvy na konfucianizmus. Kde konfucianizmus pridáva, taoizmus chce odobrať. Podnet k sebareflexií nad kompozíciou vlastného života prichádza pre hlavnú postavu v skutočne zdrvujúcom prevedení už na začiatku. Zvyšok deja je v podstate hľadanie pevných základov vo veľkej spleti povrchných vzťahov, sebaklamu či bezúčelových materiálnych prostriedkov ktoré obsahuje život hlavnej postavy. Kladenie si otázky prečo správne nefunguje chladnička alebo pánty na dverách môže veľmi jednoducho prerásť do otázky prečo správne nefungujem ja. Tak ako môžem rozobrať chladničku či dvere a diagnostikovať problém, môžem analogicky rozobrať aj svoj život, pričom s trochou viery že niekde tam hlboko pod nánosmi neúprimných motivácií a klamlivých póz existuje skutočné a úprimné ja, je dostatočný dôvod na toto pátranie vo vlastných hlbinách. Katarzia pre hlavnú postavu skutočne prichádza v podobe prijatia vlastnej autenticity a potrieb, ktoré ku koncu vedú k nájdeniu solídneho základu pre možnú nadstavbu. V tomto prípade je touto nadstavbou pomoc iným, ktorá uzatvára tento do veľkej miery implicitne artikulovaný prerod hlavnej postavy z pasívneho prijímateľa inštrukcií pre svoj vlastný život, k aktívnemu participantovi v otázke svojho šťastia.

Takový měla Camusův Cizinec v melancholicko-postmoderním podání. Duše souží a neví kam by. Cením filmy, jež se naprosto vymykají žánrovým konvencím a tenhle skutečně uhranul. Nejde to popsat jinak než "nadstandartně syrové." Musím ale vytknout přílišnou přímočarost, obzvlášť finále filmu vyšumělo do prázdna.

Film měl ze začátku našlápnuto k zajímavému vyprávění o člověku, který se vzpírá všem normám a skutečně to činí, dezorientaci po ztrátě, která se neprojevuje pláčem, ale naopak podivnou emoční prázdnotou. Bohužel mám pocit, že kvalita snímku v průběhu ubývala a tvůrci s tím nedokázali příliš dobře naložit. Chápu základní myšlenku, kterou chtěli sdělit, ale bohužel podle mého názoru nezafungovala tak, jak mohla. S lítostí slabé 3 hvězdy.

Tak toto není další běžný filmeček o vypořádávání se se smrtí blízkého, i když vlastně.. Demolice je vtipná tím nejčernějším způsobem, a divná jen natolik zajímavě, aby to mainstreamového diváka nevyděsilo. Do hlavní role by se asi hodil jiný, jaksi více ošuntělý herec - Gyllenhaal ať dělá co dělá, na ty jeho podivíny stejně letí všechny ženský jak vosy na bonbón. Zase to má tu výhodu, že mu projdou i scény, které by jinak byly dost cringe, jak se dneska říká. Scénář se ubírá poměrně neobvyklými směry, a není hloupý. Valléeho režie je pak celkem svižná, a hlavně umí výstižnou zkratku, která jinak často tak bolestně schází - právě proto mírně nadhodnotím. Tohoto filmaře je škoda, a je symbolické, že téma jeho posledního filmu je právě takové.