Deathdream (1974)

Andy zemřel ve Vietnamu, ale jeho máma to odmítá připustit a vroucně si přeje jeho návrat. A tak se Andy po smrti vrací k milující mámě, podezřívavému otci a přehlížené sestře. Chladný, nemluvný, robotický, neživý... a ochotný vraždit pro krev aby se udržel "naživu" i jen tak. Moc jsem tomu námětu nevěřil, ale Bob Clark nejenže jako první zvedl Romerovu zombie rukavici v nějakém známějšímu filmu, ale natočil podruhé v roce 74 solidní film. Není to 100% horor, spíše rodinné drama, ale perfektně zahrané, vygradované, atmosférické. A ve finále přijde i zombie proměna se solidní maskou a pár mordů. I když podobné Vietnam filmy o návratu domů a rodinné horory moc nemusím, tenhle si ty 4* zasloužil.

Sledujeme rodinku(otec, matinka, dcera) jak dostávají dopis o smrti svého syna téhož času bojující ve válce. Touhle zprávou jsou všichni samozřejmě zdrceni. Jejich syn Andy se ale zanedlouho jedné noci objeví u dveří rodného domu. Všichni jsou štěstím bez sebe. To ale netrvá dlouho. S Andym totiž není něco v pořádku a začne se chovat čím dál podivněji. Smrtí jejich psa to pouze začíná. Andy už totiž nepatří mezi živé(Zombie nebo upír - vyberte si) a lační po krvi. Žánrově někde mezi dramatem a hororem  válečnou tématikou. Autor chtěl nejspíš poukázat na traumata vojáků vracejících se z války a zabalit to do hororovějšího hávu čímž se tento film vysloužil zařazení do knihy Steven Jay Schneider 101 hororů, které musíte vidět, než umřete. Jestli oprávněně nebo ne to už musí každej posoudit sám. Za mě 3hvězdy

Já tyhle sedmdesátkový flicky miluju! Je tam zachycená atmosféra, která už v dalších dekádách nebyla, nebo byla nahrazena jinou. Podobnej pocit jsem měl třeba při sledování snímku Silent Night, Bloody Night ze sedmdesátého druhého. Neopakovatelné kouzlo času. V tomto případě krom klasické hororové zápletky režisér přimíchal notnou dávku smutného dramatu. Z vietnamského pekla se domů vrací k rodičům jejich syn Andy, kterého už pokládali za mrtvého. Brzy se dozvídáme, proč je Andy najednou tak jiný a divný. Chladný pocit z něj je téměř hmatatelný. Horor kombinující se s dramatem tu funguje bezvadně. Co mě dalšího dostalo byla hudba, smyčce zařezávající se pod kůži, klavír, ambientní ruchy, to vše v klasickém zvuku své doby. Joooo, tohle fakt žeru! Dobrý bylo, když Andy s partou autem navštívili grindhousové kino, kde zrovna promítali Death in Space a The Spacenauts. Zajímavostí určitě je, že tento film byl první maskérskou prací démona největšího, Toma Saviniho. Už tehdá si dal záležet.

O čo filmárom ide, je jasné a asi aj bolo v dobe vzniku už len z prečítania zápletky. Otázkou tak je, ako s jednoduchým prirovnaním vojnového veterána s traumami a zombieho potrebujúceho k prežitiu krv naložili. No až prekvapivo dobre. Strata akýchkoľvek emócií a jediná životná a to potreba vraždiť, neznie iba ako niečo z hororu, ale takmer ako reálna trauma človeka z vojnových hrôz, na ktoré skrátka ľudský mozog a psychika nie sú uspôsobené. K tomu sa scenáristovi a režisérovi podarilo dôveryhodne znázorniť aj situáciu v rodine, kedy na nové okolnosti reaguje inak muž-otec (relatívne racionálne) a inak žena-matka (čisto emocionálne). Koho tu ale viniť? Andy je v tom vo svojej podstate nevinne a je zrejmé, koho film vyzýva, aby divák vinil.

Zjistila jsem, že když si budu někoho hodně intenzivně přát, zapálím si svíčku, sednu do křesla a budu neustále drmolit jeho jméno, nejpozději někdy v noci se mi zjeví na prahu mého obydlí... Tak jo, chci, aby to byl někdo mladý, krásný, něžný a hlavně živý. Což se zrovna o Andym tvrdit nedá. Andy byl totiž mrtvý, potom se vrátil domů a všichni se tomu společně od plic zasmáli. Sice to dle jeho chování vypadá, že mu podávali nějaký drogy, viděl spoustu zrůdností a tedy se vrátil se syndromem vietnamské války, ale mě teda neoblbne ani svým věčným mlčením a protivným vrzavým houpáním se na židli. Andy je prostě zombík. Klidný, leč stále krvežíznivý a tedy vraždící. A to je na tom právě to nejlepší – mluví a uvažuje, chová se tak, že na něm nikdo nic nepozná a když to na něj přijde, s naprosto šíleným výrazem uškrtí i psa. Dokonce se vydá na rande. I když už v částečném stádiu rozkladu, přece jde. Holka sice nemá poslední dobou na chlapy zrovna štěstí, ale co, hlavně že Andy přišel. A samou láskou by ji sežral. ;) Ano, o lásku tu jde taky. Ale především o tu mateřskou... I když nejde o žádnou proslulou kultovku, já byla výsledkem překvapena a určitě můžu hororovým fandům doporučit (i ty Andyho masky stojí za to).Jeden ze 101 hororů, které musíte vidět, než umřete“Andyho nadpřirozený stav je variantou skutečného utrpení mnoha vietnamských veteránů, kteří svůj posttraumatický šok častokrát mírnili závislostí na drogách... Režisér uchopil scénář Alana Ormbyho s nebývalou mírou imaginace, která je obdivuhodná zejména s ohledem na překážky v podobě extrémně nízkého rozpočtu. Výsledkem je politicky laděný horor, který zasloužil mnohem více pozornosti, než se mu dostalo.“