Sidonie v Japonsku (2023)

Ambivalentní. Asi nejlepší adjektiv pro vztah, který si divák v průběhu sledování snímku pěstuje. Je neoddiskutovatelné, že po scénáristické stránce jde o slabší kus, a to jsem možná ještě mírný. Režisérka a její postavy jakoby (i fakticky) příběhem bloudily a scény, snad i některé dialogy jsou v podstatě nahodilé, nelogické (i japonsky nepřesné), někdy okatě banální, jindy zase duchaplné. Ale to jen protože cestujeme po zemi duchů, tedy po Japonsku. Režii přičítám i velmi zvláštní herecké výkony, ale zkrátka spárovat některé dialogy / scény s hereckým ansáblem byl pro autorku zřejmě nadúkol. Nevytýkal bych tempo, staromilský formát / styl natočení, kdy např. zadní projekce při nesčetných průjezdech či paranormální výjevy působí v podstatě "na místě". Stejně jako se může ocenit i několik lokací a záběrů (odpustíme-li občasnou práci s kýčem), zvláště v případě, že jste na stejných místech byli a záběry pro vás "něco" zachycují (autorka zjevně chtěla několik oblíbených míst do příběhu napasovat stůj co stůj). Byť romantizující představa vylidněného a civilizačně posunutého Japonska nemusí být úplně přesná a celý film působí v podstatě stejně neživě jako nedávno zesnulý Sidonin manžel...│50%

Říkala jsem si, že toto by mohl být příjemný pozvolný film z prostřední Japonska, z pohledu cizince (něco jakoZtraceno v překladu), a že by mi snad mohl padnout do noty… Ale AUČ, to byl sakra přešlap! Pomalé filmy mám sice v oblibě, ale nesmí být pouze prvoplánově pomalé a zcela vyprázdněné. Strohé a polopatické dialogy, strojené situace, kolečko opakujících se scén v hotelu a při cestě autem… Po chvíli jsem už na ty škrobené a jalové scény v autě byla alergická – vždy stejný záběr, podobně „rádoby hluboká“ konverzace, která je však reálně o ničem, a k tomu ta okatě dodělaná ubíhající krajina v okně, kde se stále dokola opakovalo stejné sakurové stromořadí! V jednu chvíli dokonce krajina v okně přeblikla na jinou krajinu. Zkrátka béčkové až na půdu! Stejně tak ty efekty s duchem svou laciností jen podtrhovaly celkovou béčkovost filmu. Film se pokouší vykreslovat hluboký zármutek nad smrtí manžela a zároveň nově rozkvétající vztah v neznámé kultuře, ale zoufale se mu to nedaří a působí to všechno velmi povrchně až trapně. Zároveň mi vadila i ta snaha vyobrazovat rozdíly kultur mezi Evropou a Japonskem způsobem, který byl přespříliš násilný až nepravdivý. Nakladatel Mizoguči (hlavní mužská postava) se například na Japonce chová neuvěřitelně nezdvořile – v životě jsem nezažila, že by nějaký Japonec rval někomu kabelku z ruky bez svolení, což je až absurdně neurvalé. Ale tady je to na oko podáváno jako „rozdíl kultur“. Myslím, že režisérka/scenáristka si měla nejdřív udělat pořádnou rešerši japonské kultury a mentality, protože mnohem lépe by to fungovalo, kdyby se to zakládalo na realitě. Tohle působilo jako zcela povrchní a neinformovaný pohled na Japonsko (viz jak se tam furt cpaly ty sakury, přestože dané roční období ani nepůsobilo nutně jako jaro). Naopak některé scény, kde se nabízelo ukázat rozdíl kultur, byly nevyužité – Sidonie třeba měla ve svém japonském hotelovém pokoji širokou vanu evropského stylu, přestože se úplně nabízelo ukázat tam klasickou stísněnou japonskou čtvercovou vanu, které jsou obvykle všude. To všechno bych ještě filmu dokázala odpustit, kdyby měl aspoň emoční či příběhovou hloubku, ale jak už jsem psala, obsahově to bylo prázdné a stylově podivně strohé. V průběhu jsem se natolik nudila, že jsem koukala na hodiny, a to je pro film možná ta nejhorší vizitka. Pokud hledáte něco z podobného soudku, sáhněte buď po výše zmíněnémZtraceno v překladu, nebo ještě lépe po německém filmuHanami – čas kvetoucích třešní, kde je Japonsko vyobrazeno mnohem opravdověji a zároveň to nabízí podobný příběh o osamoceném truchlícím cizinci.~(1,3★)~(24.09.2025)

Film může působit jako "Lelouch - déjà vu", fatální tématika kombinovaná s banalitou každodenního života narušeného změnami kultur a destilovaná přes subtilní a ojedinělý filmařský přístup s kouzlem umocněným s decentní hrou s klišé (překvapivé tělesné milostné scény ilustrované fotografiemi). 90%(25.09.2024)

Sidonia potrebovala tú cestu do Japonska, aby sa definitívne rozlúčila so svojím mŕtvym manželom a začala opäť žiť ako žena. Krásne kulisy, krásna hudba a všadeprítomné sakury. Film sa mi trafil do nálady, užila som si tú atmosféru a zásluhu na tom mala ajIsabelle Huppert.70%(13.10.2025)

Toto budem púšťať ako uspávanku deťom. ODPAD!(30.10.2024)