Cesta na jihozápad (1989)

Cesta na jihozápad je další z Československých pokusů natočit western. A také poslední předrevoluční film pánů Zdeňka Sirového a Jiřího Křižana. Co lze přičíst k dobru je to, že filmaři vyrazili mimo naši zem, aby se jim podařilo zachytit věrohodně okolí. To se vcelku povedlo. Také herecké výkony nejsou špatné. Film se opírá o předlohu v podobě povídky Jacka Londona. Ten napsal řadu knih, ale tahle povídka k nejslavnějším logicky nepatří. Točí se totiž pouze kolem pronásledování jednoho postaršího chlápka s klukem, kteří opatrují jistou krabičku. A pánové pistolníci ani přesně neví, co v ní je. Film neobsahuje žádné extra napínavé scény, úchvatné drama či nedej bože přestřelky. Je to prostě dobrodružný film, ale k westernu má daleko. Nicméně to není úplný průšvih. Skoro bych řekl, že je škoda, že dnes se u nás nikdo o nic podobného nepokouší.

K westernům si cestu zatím pořád spíše hledám, zkouším to z času na čas různými klikatými stezkami a rozumím i žánrovým fanouškům, kteří tento film hodnotí nízce coby průměrný pokus o western a pro které v konkurenci světoznámých klasik určitě neobstojí. Já se nakonec rozhodlCestu na jihozápadvíce hodnotit jako rodinný či mládežnický film, který žánr westernu a jeho tradiční prvky spíše využívá pro vyprávění dobrodružného příběhu o pevném poutu a klukovské odvaze... a v tomto duchu mě potěšila i mile (včetně ne úplně čistého happyendu) překvapila. Slabší složkou tvoří vizuál a kamera, která by mohla uprostřed výborně zvolených scenérií doslova kouzlit poetické záběry, ale moc tenhle potenciál nevyužívá. Nicméně patřičnou atmosféru i napínavou akci se v rámci možností podařilo vytvořit skvěle, děj s příjemně kratší stopáži plynul přesně tak, aby neztrácel na napětí a dokázal mě stále něčím zaujmout. Jiřímu Schmitzerovi poloha málomluvného chlápka s mírně rozporuplnou minulostí opravdu výborně padne, ale ani ostatní herci v možná nezvyklých rolích nedělají filmu ostudu.[70%]

Westernů nebylo, z pochopitelných důvodů, v bývalém Československu natočeno mnoho. De facto se dají spočítat na prstech jedné ruky a jmenovat by většina z nás dokázala asi jen jeden, ten kolalokový. Cesta na jihozápad je tak vlastně velkou výjimkou, jedná se navíc o western čistokrevný a hlavně i povedený.  Báječné exteriéry, tehdy sovětské pohoří Altaj jakoby Skalistým horám z oka vypadlo a lom v České Americe jako lokace taky skvěle zapadá.  Už úvodní scéna s cválajícími jezdci svému žánru ostudu nedělá a atmosféru londonovské dobrodružné vyprávěnky se rozhodně podařilo vytvořit. Kaubojové jsou dostatečně drsní i osobití, Jirka Strach nepůsobí jako dětský hrdina trapně ani otravně a osudový závěr fanouška žánru nezklame. Čtyři desperáti na koně nasedají.

Povídky Jacka Londona mají ohromný romanticko-dobrodružný přínos pro čtenáře pro představu, jak to v dobách, tzv. zlaté horečky vypadalo.  Případný moralizační aspekt je už jen přínosem hlavně v paradoxech osudů daných postav. Příkladem byla již krátkometrážní povídková trilogie z počátku sedmdesátých let ´Kaňon samé zlato´(1970), ´Claim na Hluchém potoku´ (1971) a ´Poslední výstřel Davida Sandela´ (1971) ukazující, co se také může stát v touze po zlatě. Režisér Zdenek Sirový se scénáristou Jiřím Křížanem se do westernové tvorby na konci let osmdesátých vrátili a natočili již snímek celovečerní, ve kterém je středem pozornosti dospívající chlapec. Tak, jako u předchozích povídek, se vsadilo na jednoduchost a minimalizaci a opět se to na české poměry překvapivě povedlo. Příběh byl sepsán na základě dvou povídek, což je znát,, takže jakoby byl rozdělen na dvě poloviny. První o hazardní hře za účelem vyhrát svobodu chlapce zneužívaného na těžké práce a druhá o honbě za pokladem mající být ukrytý v malé truhle. Snímek může připadat poněkud nudnější, ale na české poměry  a možnosti režisérovi Zdenkovi Sirovému opět povedl filmový majstrštyk, na který už nikdo nenaváže. Stejně jako předchozí povídky, ani tento, na českou kinematografii, neobvyklý filmový počin dnes v ničem neskomírá.

Rád jsem se vrátil v čase do let svého dětství za dobrodružstvím dalekých krajů. V tomto ohledu mohu podotknout, že český filmový přepis se nijak zvláště neodchyluje od ducha jeho poutavých povídek. Ve filmu je vidět i důraz na exteriéry, kde tvůrci nahradili Aljašku sibiřskou Altajskou divočinou a také lomem u Karlštejna, zvaném Amerika, kde je výsledkem docela příjemná podívaná s nádechem trampské romantiky. Ostatně Jack London je a bude vždycky moje srdeční záležitost.