Čekist (1992)

Tak takový film mohl vzniknout v Rusku jen v tom krátkém období pár let v 90. letech mezi pádem jedné Čeky (KGB) a nástupem druhé Čeky (FSB). Čeka samotná byla založena Felixem Dzeržinským jako Leninova bolševická tajná policie v roce 1917, ale čekistický systém v podobě vlády tajné policie samozřejmě v Rusku vládne už od dob opričniny zavedené Ivanem Hrozným, jen se to každých pár let přejmenovává. S výjimkou vlády Ivana Hrozného bylo asi nejhorší období čeky za dob Stalina (tenkrát se jmenovala GPU a NKVD) v dobách Velkého Teroru, kde se odehrává i tento film, který sleduje Andreje Srubova, mladého velitele místní Čeky v menším městě, který se podílí na brutálních popravách "nepřátel státu". Srubov je zpočátku idealisticky nadšený pro revoluční ideály, a chápe, že aby uskutečnil onu revoluční utopii, tak je třeba zlikvidovat její nepřátele a parazity, ale postupně ho psychická zátěž a morální rozklad ničí. Film naturalisticky zobrazuje masové exekuce, výslechy a dehumanizaci obětí i pachatelů. Popravy se ve filmu odehrávají prakticky neustále a slouží jako umělecký prvek. Srubov se ke konci filmu zblázní a skončí v psychiatrické detenci. Snímek je silnou kritikou stalinského teroru a zkoumá dopady moci na lidskou psychiku.

90. léta minulého století byla v Rusku jediná a krátká doba svobody, kdy se směla říkat, psát a natáčet pravda o sovětském režimu a bolševické revoluci, o době, kdy tajná policie Čeka popravila během cca pěti let bez soudu podle odhadů až půl milionu nevinných lidí - třídních nepřátel. Alexandr Rogožkin zvolil adekvátní umělecké prostředky - naturalismus a nekonečnou repetici poprav.

Spoiler: muž se zblázní z masového vraždění lidí. Tímto jsem komplexně vysvětlil složitý děj v této sadomasochistické úchylárně. Kdo má rád mrtvoly a krev, možná tento film ohodnotí vysoko. Pravdou ale je, že je to slabé, nudné, postavy nejsou rozpracovány do detailu, takže člověk moc necítí emoce, párkrát zakroutí hlavou a je konec filmu.

Zrůdná obyčejnost rutinních rozsůdků smrti a následných masových poprav je sice hypnotická, ale film nemá zdaleka takový dopad, jaký by vzhledem k tématu mít měl. Kamera dává filmu zvláštní mysteriózní atmosféru, což podporuje i nepříliš kvalitní zvuk. Namísto syrového pocitu bezmoci před mašinérií polykající lidské života, se u mě dostavila zvláštní odosobněnost od probíhajících hrůz. Aniž bych chtěl přímo srovnávat, tak filmy z nacistických vyhlazovacích táborů jsou mnohem, mnohem působivější. Za historickou sebereflexi má od mě ovšem Alexandr Rogožkin jedničku s hvězdičkou.

Film si z knihy vzal jen ta jatka. Zazubrin ovšem poměry v Gubčeka uchopil až poeticky a povídka je navíc plná jeho vnitřních vizí. O to je působivější a hrůzostrašnější. Zde je malá ukázka:  
Zpoza rohu se objevil zástup lidí. Orchestr. Vlajky vlají, ale orchestr je zticha, jen hlasitý dusot nohou.
V očích Srubova se rudý prapor rozpíjí do rudé mlhy. Dusot nohou, jako údery sekyr na vorech (na ten už nikdy nezapomene). Srubovu se zdá, že znovu pluje v krvavé řece, Není ale na voru. Je odtržený. Je z něho tříska, která se osamoceně pohupuje na vlnách. A vory proplouvají kolem, zatímco on zůstává na místě. Podél břehů plují i mnohopatrové, obrovské lodě. Srubovovu je k smíchu, že stovky dělníků na lodích s rudými obličeji a naběhlýma žílama s námahou vztyčují k nebi dlouhatánské komíny - tužky a kouřem z komínů čmárají nějaké šmodrchanice po modrím nebeském papíře. Jako malé děti, ty přece taky čmářou šmodrchanice do svých sešitků. 
Nad řekou se táhne smrdutá mlha. A nad hlavou převisy vysokých, příkrých břehů. Mírně se pohuzpujíce na vlnách, připlouvá k němu rusalka. Ve zlatých vlasech vetknutý korálový diadém. Taky rozcuchaná čarodějnice  s obrovskými prsy a širokou zadnicí, a hned vedle tlustý, černě chlupatý lesní skřet, oba kráčí po vodě, jako pozemi. A z vody trčí ruce, nohy, hlavy zčernalé...v rozkladu. Vypadají jako kusy dřeva, pařezů. Ženám se navzájem zamotaly vlasy, jako vodní rostlinstvo. 
Srubovu je zle, hrůzou nemůže ani zavřít oči. Rád by křičel, ale jazyk mu přimrzl ke rtům. 
A vory stále plují a plují kolem...a zástup mnohapatrových lodí.
Orchestr teď pochoduje vedle drožky ve které se veze Srubov. Náhle zaburácely bubny. Srubov se chytil za hlavu. Pro něho to není dusot nohou, nebo bubnování. Země se zachvěla, vulkán zaburácel a vychrlil potoky lávy. Na hlavu... na mozek se začal snášet horký černý popel.
A tak ohýbaje se pod tíhou žhavé černé hmoty, která mu natekla na záda, na ramena, na hlavu, chrání si rukama aspoň mozek. Srubov přesto vidí, že kalná úzká řeka, která vytéká z krátera, chrlícího oheň, se začíná rozšiřovat, stává se stále čistší a světlejší a ve svém ústí se rozlévá do bezbřehého, oslnivě zářícího slunečného oceánu. 
Proplouvají vory, proplouvají lodě. Srubov se z posledních sil vzchopí, setřásá z ramen černou tíhu a vrhá se k právě proplouvajícímu obrovitému mnohapatrovému korábu. Ale jeho boky jsou hladké a kluzké. Není čeho se zachytit.
Srubov vyskočil z drožky a upadl tváří na silnici. Chtěl by plavat. Mává rukama, chtěl by křičet, ale jen sípá:
"Já...já...já..."
Zanedlouho by měla tahle kniha vyjít v češtině v nakladatelství Maťa. Ještě pro zajímavost: Sovětskou kritikou, byla tato strašlivá povídka zavržena a bylo zakázáno ji publikovat, ačkoli se její autor jinak těšil poměrně značné přízni vlády SSSR a byl podporován samotným Maximem Gorkým. V Rusku pak vyšla poprvé až v roce 1989. Samotný Vladimír Zazubrin i spisovatel Valerian Pravduchin, který k ní napsal v roce 1923 předmluvu, byli oba ve třicátých letech popraveni zastřelením.