Čekání na světlo (1990)

Asi by som sa radšej pozeral hodinu a pol na bláznivé exkapády mladých kúzelníkov, ako na tak trochu presladený rodinný film o zázrakoch. Že nie je film nakoniec iba limonádou, zabezpečuje kubánska kríza. Jej vyrešienie predstavuje zázrak globálneho charakteru v protiklade, či skôr v súlade so zázrakmi malými, osobnými. Že sa jedná o film zabudnutý, však žiaden zázrak nie je.

Spatne spatne, vse velmi schematicke - vztah mezi matkou deti a pomocnikem, jeji vztah s zenatym muzem, teta a jeji pohnutky, sousede a jejich chovani. Vse jen nacrtnute, nevykreslene. Skoda

Velmi příjemně strávené sobotní dopoledne. Něčekala jsem nic a dostalo se mi mnoho pozitivních emocí. Zvlášť Shirley MacLaine a její kouzelnice Zena je opravdu výborná a už jen kvůli ní stojí film za pozornost.

Vcelku příjemný film, který nám předkládá reálné starosti i radosti rodiny, která se přestěhovala a snaží se provozovat restauraci na místě, kde ji provozovali jejich příbuzní v minulosti. Vše je komplikováno nejen tím, že matka vychovává své děti sama a musí zvládat chod podniku bez pomoci,, ale posléze i vážnými zdravotními problémy tety Zeny. Film se odehrává na pozadí kubánské krize a v pozadí se tak stále objevuje hrozba jaderné války, která v té době byla velice reálná. Film sám o sobě žádný zázrak není, ale jeden zázrak se v něm přesto odehraje...(02.07.2017)

Waiting for the Light je příkladem výborného předání nepřenosné zkušenosti. Stejně jako Stephen King dokáže ve svém díle ("To", "Tělo") na mnoha místech navodit náladu doby svého mládí, a s ní i pocit, že jste byli u toho, když z tranzistoráků zněly první rokenrolové hity, tento snímek evokuje atmosféru období tzv. kubánské krize roku 1962 natolik věrně, až divák málem uvěří, že jde o jeho vlastní vzpomínku, zastřenou milosrdným závojem nostalgie. Toto se ovšem týká spíš starších ročníků, vyrůstajících v atmosféře studené války, a samozřejmě to neplatí pro pamětníky. Věřím ale, že i dvacátníci, kteří mají nějaké povědomí o těchto událostech, na tom můžou být po zhlédnutí tohoto filmu velmi podobně. Scény, v nichž se lidé v restauraci dívají na televizi, kde běží záběry na lodě, plující ke kubánskému pobřeží; debaty o blížící se 3.světové válce; muž, který si na zahradě kope atomový bunkr - to všechno přispívá k pocitu jakýchsinevlastních vzpomínek. Je to možné hlavně díky jednomu triku : tyto dějinné události se totiž odehrávají až jakoby v druhém plánu, na pozadí jednoho dětského prázdninového dobrodružství. A protože nějaké ty prázdniny na venkově asi zažil každý, vytváří se tu prostor k podvědomému prolnutí vlastních vzpomínek s těmi získanými (dokumentární filmy, novinové články, hodiny dějepisu). Navzdory neustále přítomnému strachu, který si divák silně uvědomuje (i když z historie dobře ví, jak to všechno dopadne), zde paradoxně po celou dobu dominuje jednoznačný, prosluněný pozitivismus. Takovou koncentraci dobra za přítomnosti hrůzy jsem si - co se týče filmů - uvědomoval snad už jedině v Poltergeistovi. Čekání na světlo samozřejmě není žádný horror, i když nějaké styčné body s tímto žánrem by se jistě našly. Je to milý, možná až sladký (doufám však, že ne přeslazený) rodinný film, ze kterého si odnesete těžko definovatelný pocit štěstí a slunné pohody, k níž mimo jiné přispívají i dobové šlágry, které zde zazní. A k tomu získáte možná i jednu podivnou vzpomínku, která (pokud nejste již zmíněnými pamětníky) není vaše.(24.08.2007)