Čas opilých koní (2000)

Já nevím. S Ghobadim mám jeden obrovský problém, který se projevuje ve všech jeho filmech. Někdy méně, někdy více, někdy fakt hodně a Čas opilých koní bohužel nebyla výjimka. Na jednu stranu točí "klasické" íránské filmy s tématy, která jim jdou nejlépe a zároveň se taky dost snaží o pro ně typickou maximálně realističnost, jenže na druhou stranu je z jeho filmů cítit, že se snaží zavděčit festivalovému publiku. U Perských koček to zachránil (nebo spíš skryl?) zpracováním a originálním tématem, zatímco u Želvy mohou létat znatelně mířil jen na festivalové publikum a extrémně citově vydíral kde to jen šlo. A tohle je někde mezi. Je to realisticky natočené, dobře civilně zahrané a i když jsem po úvodním dialogu tušil, že bude strašně zle, naštěstí to má i pár silných, funkčních scén bez vydírání a patosu. Jenže i na to vydírání a patos zde dojde a není ho zde bohužel málo. Hlavní problém podle mě spočívá v postavě Mahdiho, postiženého, pomalu umírajícího patnáctiletého kluka, jejíž působení ve filmu prostě působí jako na sílu přidané, abychom si všichni jo uvědomili jak to tam děcka mají těžké, jak žijí v příšerných podmínkách a především aby ani jedno oko nezůstalo suché, protože nelitovat takového dítěte může přece jen nelidská zrůda... Použité téhle postavy je dost vychcaný způsob, který Ghobadi použil i v Želvách, a já tenhle způsob fakt nemám rád. Ale vůbec. Stěžejní myšlenka by z toho vyplynula tak jako tak, ale s tímhle se to degraduje na úroveň obyčejných amerických citových vyděraček o postižených a umírajících dětech a přirozenost se z toho pak jaksi vytrácí.. Navíc ten film ani nikam moc negraduje, takže mě to už pak ve finále moc nebralo - a teď mě klidně mějte za necitlivé monstrum, ale já už podobných filmů z Íránu viděl dost a hromada mi jich přišla silnější a přirozenější. Tohle sice částečně funguje tak, jak by mělo, ale pořád to je dost málo, aby mě to fakt dostalo a abych z toho měl skutečně silný zážitek. Nejsilnější byly ty scény, kdy je Ajub sám v práci, tam se to povedlo předat dost slušně, ale jakmile se tam objevil Mahdi, začalo to působit poněkud uměle a vykonstruovaně. Dost se obávám, že Ghobadi to moc jinak ani neumí... Slabé 3*

Nejvíc mi bylo líto těch ubohých opilých mul. Film popisuje nesmírně těžký a krutý život na irácko-íránské hranici. Po shlédnutí se nedivím, že se sem z Blízkého Východu hrnou takové stovky tisíc migrantů. Cokoli je asi lepší, než život v tamní bídě. Ano, jenže co my s nimi tady, že ano. Abychom živili teroristy zvyklé na všechno, a vlastní vrahy.

Musím otevřeně přiznat, že jsem se notně vytrápila, pocitově velmi nepříjemná věc, klepavá kamera mi dala zabrat, není to ani film, ani dokument a já tak nějak nevím... Na jednu stranu je mi jasné, že dané životní podmínky jsou hodně drsné, dítě, které je nuceno převzít zodpovědnost za všechny sourozence, chodit do práce (místo do školy), k tomu horská lokalita je sama o sobě náročná na přežití (či pro život). Na stranu druhou nám tvůrci naservírovali rodinu, která přišla o matku při porodu nejmladšího dítěte, vzápětí ztratí otce, mají těžce nemocného/postiženého bratra, v kombinaci s tím, že nemají zimní oblečení/bundy, rukavice, čepice, nabyla jsem dojmu citového vydírání. Chápu tvůrcův záměr, přesto se nedokážu, neumím oprostit od výhrad...

Krása je pre tento film neznámym pojmom. Snímok, kde sú všetci škaredí a kde sú škaredé aj všetky zvyklosti, tradície a obyčaje, ktoré týchto nešťastníkov spútavajú v akejsi nešťastnej alegórii na život. Príbeh je síce veľmi jednoduchý, ničím zvláštny a s predčasne useknutým koncom, no obsahuje obrovskú pridanú hodnotu v podobe drsného obrazu života bežných ľudí kdesi na iránskej vysočine. Mne ako divákovi nezostáva nič iné ako dúfať, že v prípade ak by som sa mal ešte niekedy niekde narodiť, tak že to nebude práve tam.... prosím len to nie. Slabší nadpriemer.70/100

Dokudrama s kurdskými neherci víceméně o jejich životní realitě (dětští uprchlíci hrají dětské uprchíky). O hereckých výkonech se proto ani nedá mluvit vážně, ale hlavní slovo mají stejně otřesné reálie, nám naštěstí tak vzdálené. Ghobadi ani nemusí z diváka klasickými triky ždímat emoce, ty se dostaví samy. Film, který je třeba vidět. (44. LFŠ Uherské Hradiště, Hvězda, 27.7.18)