Čarodějka lásky (2016)

Stylové, ultra barevné retro, avšak chybělo tomu více šťávy. Jedinou pořádnou šťávu, kterou film má, tak je nebezpečně krásná čarodějka Elaine -Samantha Robinson, která za pomocí svého lektvaru lásky, svádí muže do postele. Škoda ale, že dojde jen na dva sváděcí sexy tanečky, protože při té dvouhodinové délce, je to setsakra málo. Naopak, se zde moc kecalo a například scény s čarodějnickou sektou, byly doslova utrpením sledovat. Natolik mě tenhle Witch bizár nebavil, abych dal třetí hvězdu, vyloženě jen za tu šťabajznu.(305. hodnocení)

Stylizace je sice super a na Samanthu Robinson v hlavní roli je radost pohledět, jenže mimo hudby je to všechno, co film nabízí. Tahle variace na šedesátkového horory je bez napětí, bez atmosféry i bez mysteriózna. Za snahu bych rád přidal nějaké hvězdičky navíc, protože mám pro podobné projekty slabost, jenže při vzpomínce na ten kýbl nudy nemůžu. Kdyby byl film o půlhodinu kratší, tak bych se možná přemluvit nechal.

Na tomto filmu je zajímavé to, že byl natočen ženou a téma do kterého se strefuje je toxická femininita (opak tzv toxické maskulinity) a zejména ve spojených státech vyvolal protesty feministek, jiné komentáře na IMDb zmiňují, že film je "plný estrogenu", podle mého je spíš nepochopený. Film je zasazený někdy do 60. let v USA a je krásně stylově natočený, kostýmy, makeupy, práce s barvami. Pojednává o mladé čarodějnici Elaine, která tvrdí, že hledá lásku. A tak vždycky použije své ženské šarmy a manipulace, a taky kouzelné lektvary, aby přinutila nějakého muže, aby se do ní zamiloval. Jenže jakmile jí vyzná lásku, tak ona ztratí zájem, a zabije jej nebo jej odkopne zlomeného a on spáchá sebevraždu. To co jsem ve filmu viděl já byl celkem přesný portrét ženské narcistky (možná i histrionské osobnosti). Láska pro ni neznamená nějaké hlubší spojení, vzájemné dávání štěstí, ale znamená pro ni obdiv, který dostává (narcissistic supply). Tato teorie se mi potvrdila v závěru filmu, kde tam dva protagonisté u baru přímu diskuzují na téma hraniční a narcistické poruchy osobnosti

Je vidět, že si zdejší recenzenti nejsou jistí, jakou dobu film vlastně paroduje. Někdo uvádí 50s, někdo 60s a jiný zase 70s. Pravdou je, že film se obrazem, stylem hraní a bohužel i pro mladé generace neskousnutelnou nudou vrací do minulosti, i když to na příběh nemá žádný vliv, snad jen pokud se nejedná o remake stejnojmenného filmu ze sedmdesátých let, který ovšem nebyl nijak slavný ani zajímavý, aby si remake vůbec zasloužil. Film působí hezky barevně, plyne klidným tempem a snad je i v něčem vtipný (když se jedná o komedii), jde však zřejmě jen o poctu filmům z časů minulých, které si mnoho z nás už nepamatuje, stejně jako si tuhle zvláštnost nebude za rok dva pamatovat skoro nikdo z nás.

Film zaujme nejen poutavou scénografií ale i překvapivě propracovaným příběhem. Skrze postavy zobrazuje dva protichůdné toxické mindsety přisuzované mužům a ženám na základě stereotypů a my tak sledujeme hořký film s ač kouzelnou sladkou estetikou, kde nikdo není líbivý hrdina a každý je něčí oběť. Žánrový mix pohádky se sociální kritikou je v tomto případě nečekaný a povedený. Zařazení do komedie je matoucí a dle mého názoru špatné. Film stojí za to.