Brány noci (1946)

Pohádkový příběh, který po vzoru všech francouzských, německých a severských pohádek nekončí dobře. Pohádkový i v samotných charakterech, protože jsou tady všichni buď jen zlí, nebo hodní. Příběh mne také moc nezaujal - Diego přijede nadzemkou do chudého předměstí Paříže, kde stráví jednu nezapomenutelnou a navždy bolestnou noc mezi prostými lidmi, jimž vládnou tvrdí a zlí podnikatelé, šmelináři a majitelé domů, kteří kšeftovali i za války, kšeftují i teď, takže okrást takového zmetka není trestné, zatímco šmelináři musejí pykat. Asi půl hodiny trvá, než se film trochu rozjede, a to jen díky postavě Osudu, která je sice představena hned na začátku, ale chová se tady nejdřív jako opilý a vlezlý bezďák, takže získal chlápek Osud jen mé vřelé nesympatie a je jedno, že pak řekne taková moudra jako: "Může je člověk varovat, a stejně si to udělají po svém. Ale když jim nic neřeknete, zase si stěžují." Chápu, že se film vyrovnává s poválečnou francouzskou realitou, ale na můj vkus přehnaně a černobíle, a navíc v něm nakonec není nic pozitivního, což je asi jeho největší zápor. Protože zde nikdo nevyhraje, všechny hlavní postavy prohrají.

Dramatické vyrovnávanie si účtov v povojnovom Paríži, kolaborácia a chudoba ako všadeprítomné atribúty sú v ostrom kontraste s istou nehou a poetikou Carného režisérskeho prístupu. Francúzi sa síce chceli vidieť po vojne len v tom najkrajšom svetle, mne sa však nekompromisná povojnová realita páčila oveľa viac.

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu.

Brány noci sú pohľadom na Paríž vo februári 1945, kedy síce už Francúzsko bolo oslobodené, ale vojna v Európe ešte stále prebiehala. Na oslobodenom území už prebieha normálny život. Je to svet čierneho trhu s potravinami a drevom, ale aj svet hrdinov a kolaborantov z obdobia 2. svetovej vojny. Francúzom v tomto filme vadilo, že neboli tu zobrazovaní ako národ hrdinov. Postupne vychádza najavo, kto hnutie odporu zradil a prečo. Avšak, aj keď nechtiac odhalili zradcu, ktorý chladne udával nacistom svojich kamarátov, neuvidíme v tomto filme reakciu "zub za zub" ale samotné vysporiadanie kolaboranta so svojim svedomím a životom.

Les Portes de la Nuit je pekny film. Jo - taky ciernobiely, furt sa tam nieco hybe, kulisy su tam, a dokonca herci vedia hovorit. Akurat som riesil mensiu dilemu pocas filmu. A to konkretne pocas sledovania filmu som nevedel, co mam robit : moznost A/ ci mam aj nadalej cumiet do tej zumpy /teda paron, "filmu"/ v dobrej viere, ze predsa len najdem to hovno, ktore mi je viac sympaticke alebo menej smrdi /teda opat pardon, chcel som napisat nezabudnutelny filmovy zazitok plny skrytej symboliky/ . Alebo moznost B/ sa mam na to vysrat, vyhlasim to za chujovinu roku 1946, zavriem poklop zumpy a idem na stadion zabehat a natrhat travy zajacom. Volim za B/ a ChvalaTiglatPilesarovi ma taketo srajdy obchadzaju. 0 %