Boj o Moskvu (1985)

Pomyslný prequel dotaženějšího a víc vtahujícího Osvobození. To mi vždycky přišlo neúplné, protože začínalo až v bitvě u Kurska. Tady se jede pěkně od začátku, od prvních hodin operace Barbarossa, až po slavný protiútok u Moskvy, který definitivně zlomil německou snahu ukončit válku jedním rychlým úderem. Jurij Ozerov je tentokrát silnější v menších lidských příbězích než ve štábních poradách. Zmínil většinu legendárních situací - nebo alespoň ty, které jsem znal. Bohužel ani přes monumentální stopáž nebyl čas na víc než krátké návštěvy. Panfilovci se sotva ukázali a už všichni pomřeli a scéna se Zojou Kosmoděmjanskou by byla ještě drtivější, kdyby nebyla ukončena strohým vyjádřením o nebraní zajatců z 332 pěšího regimentu, ale skutečnými scénami pomsty. Davové scény občas berou dech - i když choreografie pohybu pěších a obrněných jednotek je doslova příšerná, takže film působí patřičně epicky. Že by byl ale napínavý, to se říct nedá. Bitva v Ardenách nebo kterýkoliv díl z Osvobození v tomhle odvedli lepší práci. Pochopitelně i ty blednou před Sergejem Bondarčukem, který umí davové scény o třídu líp a ty komorní rovnou o dvě třídy.

Kdybych si dal panáka pokaždé, když Stalin řekne "politbyro rozhodlo", byl bych dávno před koncem tohoto nekonečného veledíla na šrot. Že působí, jako by ho hrál robot, si vysvětluji tak, že ještě v 80. letech si ho nedovedli představit jako skutečného živého člověka. K charakteru filmu viz vzájemně opačné přístupy gudaulinův a sportovcův. Podle mě Ozerov vlastně nic nepřekrucuje, ten zfalšovaný pohled byl už od samého začátku V.V.V. jediný daný; nicméně se objevují i motivy, které jsem ve vyhraněně prorežimním oslavném eposu nečekal. Poetika typicky sovětskoruská, český dabing špičkový, vzácná dokumentace demolice domů v českém uhelném pohraničí. Sláva Ukrajině!

Boj o Moskvuje přehlídkou patetických gest k oslavě velikosti a nehynoucí slávy Sovětského Svazu (a s touto nadějí nechodím spát). Ozerov vyráběl režimně propagandistické filmové výtvory, hodí se k vojenským přehlídkám, na něž byl "sovětský" prostor vždy náležitě pyšný, neboť demonstrují tím správným způsobem preferovaný náhled vlastenectví. Ozerov tak nutně musí být neskromný, co se týká výpravy. Ideologie pak - jako každá ideologie - jisté skutečnosti upravuje a rozmáchlými gesty dává na vědomí nutnost uvědomělosti. Film se stal pomníkem. Hlavními hrdiny toho "ozerovského" hrdinského eposu jsou slavný sovětský vojevůdce Georgij Konstantinovič Žukov (Michail Uljanov ve své osudové roli) a první sovětský soudruh Josif Vissarionovič Stalin (Jakov Tripolskij). K výraznějším postavám patří rovněž mnozí sovětští generálové: Konstantin Konstantinovič Rokossovskij (Alexandr Goloboroďko), Semjon Konstantinovič Timošenko (Vitalij Rozstalnyj), Kliment Jefremovič Vorošilov (Vladimir Trošin), Boris Michajlovič Šapošnikov (Bruno Frejndlich) nebo Ivan Stěpanovič Koněv (Mikk Mikiver). Z "obyčejnějších" hrdinů: rozvědčík v Tokiu Richard Sorge (Juozas Budraitis), hrdina Brestu major Gavrilov (Romualds Ancāns), schopný plukovník u Dněpru Petrovskij (Jurij Jakovlev), hrdinný plukovník u Borodina Polosuchin (Nikolaj Ivanov) či nedočkavá partyzánka Zoja Kosmoděmjanská (Irina Šmeljova). Hlavním arcilotrem nemůže být nikdo jiný než Adolf Hitler (Akhim Petri). FilmBoj o Moskvu: jistě, někoho zaujme skutečnost, že se natáčelo v Československu, jiného zase například ten polodokumentární ráz, nebo obětavost (radikálnější), jíž se definuje sovětské vlastenectví, avšak lepší film to nedělá. Přehlídka hrdinského patosu je jen režimním pomníkem k dekorování sebe samého.

Nejde ani tak o drama, jako spíš o stylizovanou hranou kroniku z Velké vlastenecké války. Snímek samozřejmě odráží  tehdejší sovětskou optiku válečných událostí, stejně jako západní válečné filmy zase odrážejí západní optiku. Každý přístup přikrašluje něco jiného, něco jiného zamlčuje a něco jiného si přizpůsobuje svým ideologickým potřebám. Navíc s časem se optika nahlížení historických událostí v jakémkoliv politickém systému postupně mění a posouvá,  přičemž ani nemusí být uniformní. O různé výklady dějin se vědci přou neustále, tak proč ne umělci. Je pouze na divákovi, aby vše nebaštil i s chlupama a dokázal oddělit fakta od fikce či jejich záměrného posunu nebo příslušného přibarvení. Každopádně jde o velkolepou filmovou epopej, která podává hodně plastický obraz válečných událostí, jenž si neškodí občas připomenout, ať už v tomto či jiných podáních.

Kdysi jsem napsal velmi obsáhlou stať k první Ozerovově gigantické epopejiOsvobození, přičemž tento komentář byl takřka tak rozmáchlý jako film sám. :) Mnoho by se dalo zopakovat i zde, ale to myslím nemá význam, proto jen několik poznámek o tom, co je zde jinak. Předně je zajímavé vidět, že do určité míry vyznívá Stalinova postava mírněji zde než v o dvacet let starším díle, což může být dáno tím, že šedesátá léta i v Sovětském Svazu znamenala alespoň částečnou destalinizaci, zatímco polovina 80. let stále ještě vycházela z obrazu nastaveného Brežněvem, a Gorbačovova perestrojka sotva začínala (ta se projevila v posledním Ozerovově díle Stalingrad z roku 1989, kdy již Stalin vystupuje jako monstrum - leč jinak film sám už je hodně slabý). Na druhou stranu nechybí zmínky o věznění sovětských důstojníků a tím o stalinských procesech třicátých let (byť Stalin sám není s tímto spojován). Z osobního hlediska můžu říct, že tenhle film už jsem viděl sám jako kluk, když běžel v televizi a dětskýma očima to bylo opravdu monumentální. Dnes jsem mnohem kritičtější, a nutno říct že celkově je film oproti Osvobození výrazně slabší, přesto dle mého nezasluhuje odsudky, jaké zde často zaznívají. Myslím, že v době vzniku to o moc jinak natočit nešlo a Ozerova samotného nemám z čeho vinit. Plně podepisuji komentář uživatelesportovec.