Bílý tesák (1973)

Fulci byl určitým způsobem geniální tvůrce, prokázat to byl však schopen jen v několika svých hororech, s kterými jako by překročil žánr (nebo naopak pronikl až do jeho středu? –např.), a dal tak vzniknout specifické hrůzyplné poezii. Takováto "objektivní" filmařina nebyla nic pro něj. Za co je fanoušky milován, zde pochopitelně rozpoutat nemohl, a jako kvalitní režisér-řemeslník, schopný zvládnout jakoukoliv látku, se nikdy neukázal.

Keď v roku 1996 zomrel taliansky režisér Lucio Fulci svet sa s ním lúčil ako s rešpektovaným autorom horrorov, ktorý často a rád prekračoval hranice konvenčných tvorcov. Jeho filmy boli plné násilia. Vyžíval sa v krvavých scénach. Rád používal nechutné gore efekty. Jeho snímky boli určené pre otrlých divákov so silným žalúdkom. Skôr ako sa však vydal touto cestou natočil i niekoľko titulov, kde sa ešte neprejavila jeho zvrhlá kreativita, ktorá sa s pribúdajúcimi rokmi stupňovala. V roku 1973, vo veku štyridsať tri rokov, zrežíroval veľmi podarenú filmovú adaptáciu románu amerického spisovateľa Jacka Londona "Biely tesák". Je to príjemný rodinný dobrodružný snímok z prostredia zlatokopov z amerického severo-západu. Príbeh priateľstva malého indiánskeho chlapca a vlka. ***

Po tom ako si Fulci urobil meno giallo kúskami sa pustil do rodinnej zábavy a teda do Bieleho tesáka. Film je klasickým bojom dobra a ideálov proti zlu a tyranii zosobnenej dvoma mužmi, ktorý na piedestáli hodnôt stoja na opačnom konci. Dôležitejšia a zapamätanelnejšia je istá dávka krvavosti, ktorú sa Fulci nebál dať tomuto kúsku pomerne, vhodnému aj pre detského diváka. Síce sa žiaden eye gore fest nekoná (vtedy ešte ani Fulci netušil, že si na tom získa slávu) no pri súbojoch tesák vs. pes a tesák vs. medveď sa budete napäto dívať.

Pokud bych srovnala film s Francem NEREM a sov.film z r. 1946,.pak sovětský film byl drsnější a snad i lépe režirovaný. Ale vzhledem k tomu, že na tento film se mohou podivat i děti, pak bych preferovala tento s r.1973, protože není tak drastický.
Franco NERO byl v těch letech velká hvězda a film, kde on hrál, byl vždy kasovní trhák.

I s odstupem doby se mi tahle filmová podoba stále líbí. Jen více než dříve si všímám typických znaků Fulciho tvorby. Souboje psů a Tesáka s medvědem jsou natolik realistické, až z nich mrazí. Předpokládám, že krev je filmová, což nemění nic na výsledném dojmu. Zuřivost zvířat je zdrcující. John Steiner je ukázkový filmový padouch, kterému slizkost a zákeřnost zkrátka věříte. Hudbu sice neskládal Morricone, ale Carlo Rustichelli vůbec není špatný, pokud se vám líbí filmová italská hudba 70. a 80.let. Exteriéry působí úchvatně, proto snad bylo zbytečné zasazovat úvodní scény do ateliéru. I přes hojné návštěvy smrtky dobro nakonec zvítězí...