Bibliotheque Pascal (2010)

Takový na první pohled až moc umělecký film, který chce okouzlit svou formou a mimo jiné také vzbudit v divákovi depresi z toho, co vlastně sleduje. Je to alegorie na poměry v Evropě východní a západní a ukázka toho, že najít lepší místo k životu nutně nemusí znamenat začít žít lépe. Forma mě ale neokouzlila a anotace mě nadchla víc než výsledek.

Film o tom, jak lze věci pojímat. Buďto se můžete držet striktních fakt, pak jejich pochopení záleží na způsobu podání, na stylu pojmenování. Anebo si leccos přikrášlíte, aby to tolik nebolelo. Po shlédnutí filmu si nejsem úplně jistá, co se přesně stalo, ale podobně jako sociálnímu pracovníkovi je mi jasné, že v některých momentech se před námi záměrně odehrávala spíš velmi barvitá pohádka, než realita. Ta se zrcadlila až v slzách hlavní hrdinky na konci, když musela přiznat své pokoření. Každopádně v Bibliotheque Pascal zněla rádoby pohádka i pravda dost drsně.

Nenápadný film, který si rozhodně zaslouží vyšší hodnocení, proto nakonec ta čtyřka. Hlavně za konec, za literární kroužky, tak trošku v latexovém hávu. To jsem fakt valil oči, jako tenisáky, co jsou někteří jedinci ještě schopní na tomhle poli vymyslet a nakonec jsem zjistil, že jsem (díky bohu) snad úplně normální a na podobné choutky si raději nechám zajít chuť.

Bibliotheque Pascal by mohlo být ledasčím. Dramatem matky, která se pokouší najít cestu zpět ke svému dítěti, bláznivou surrealistickou hříčkou, poetickou komedií s fantaskními prvky, kriminálkou či erotickým snímkem o bizarním světě sexuálního fetišismu. K ledasčemu má slušně našlápnuto a vzbuzuje mnohá očekávání. Jenže ta se filmu nedaří naplňovat. Ve výsledku je to jen scénáristicky nedotažená festivalová hříčka zajímavá spíš tím, jak široce se dokáže rozkročit a otřít o množství žánrů. Připomíná kulečníkovou kouli, která se několikrát neškodně odrazí o hranu stolu a nakonec bez energie zůstane stát uprostřed, aniž by úspěšně dovedla kouli do herní kapsy. Je schopná oslovit především tu část filmových fanoušků, pro které je nejdůležitější odlišit se od diváckého mainstreamu a objevovat a dešifrovat sdělení prostým smrtelníkům nepřístupná. Jde o divný film, který víc než o sobě vysílá signál o ambicích svého tvůrce. Pokud jediným vysvětlením viděného zůstává touha vidět sebe sama v lepším světle a omlouvat své chybné kroky, pak jsem už viděl na podobné téma nepoměrně lepší kousky a lepší scénáře. Celkový dojem: 45 %.

Jak vyrobit best of art films? Začneme sociálním dramatem, přidáme trochu magického realismu, zinscenujeme divné scény jako od Lynche, přidáme sen inspirovaný Švankmajerem a nakonec to celé zaplácneme pseudointelektuální úchylárnou. Jenže když vidím v jedné scéně čerstvě vysvobozené sexuální otroky a kapelu vedenou mrtvým kapelníkem, vůbec mi nepřipadá, že jde o postavy z jednoho a toho samého filmu. Až budou příště pejsek s kočičkou zase natáčet film, nejspíš si výsledek nechám ujít.