Běžná selhání (2022)

Co tohle kurva zase bylo za grc?!? Bez hlavy a paty, bez děje, odnikud nikam, divné obrazy, divné zvuky, v čem jede ta Rumunka nebo co to je za pizdu, těžko říct, ale hlavně že z toho něco káplo, že jo? ... "Film podpořil Státní fond kinematografie částkou 10 milionů korun." Jsem vskutku potěšen, že zase vím, na co jdou peníze i z mých daní.

Zdánlivě nesouvisející životy tří hlavních protagonistek se protínají v obavě nadcházející globální katastrofy.. Společné jim je společenské vybočení a jisté nepochopení okolí, když Hana nenachází v pokročilém věku patřičné uznání, Tereza bojuje s dospíváním a zatímco se pere s nepochopením rodičů zoufale touží po první lásce a Silva si ze všeho nejvíce chce najít znovu cestu k vlastnímu synovi, jemuž se po vlastním coming-out poněkud vzdálila. Ženský trojlístek tak zrcadlí etapy vztahu napříč časem a jeho složitostí.. Když tu přijde problém, který poníží jejich osobní problémy k naprostým malichernostem a spolu s tlačenými společenskými komplexy všechno ustoupí k společnému boji o život, jež navíc na jejich snaze závisí až možná nejméně.. Na tuzemské poměry možná až příliš ambiciózní ať už rozštěpením dějových linek, tak především žánrovou oscilací, která z Běžných selhání dělá mnohem větší artovku, než by si původně publikum přálo.. Česká Trierova Melancholie se nakonec rozhodně nekoná..40%

Depresivní enigmatické hrátky s divákem1)  v intelektuálsky odtažitém stylu Michaela Hanekeho se ke konci trochu pochlapily (nebo spíš pobabily), ale jako celek mě příliš nezaujaly. Možná jako jakýsi český prequel ke knize (ne filmu nebo seriálu) Den trifidů._____ 2)  Oceňuji pěkné využití odlidštěné architektury Prahy 4, zejména Domu bytové kultury i celkovou atmosféru díla._____ 3)  Nenašel jsem v něm ale srdce.

Fakt mě otravuje, když režisér udělá střih uprostřed nedokončené scény a v první třetině filmu (s názvem Hana) to udělal hned dvakrát, takže jsem s nelibostí čekala, jestli to zopakuje. Naštěstí ne. Snímek jako takový nebyl špatný, více než o scifi šlo o komorní příběhy tří žen a nebýt toho konce nekonce, šla bych s hodnocením i výš.

Vizuálně a zvukově nadprůměrný snímek. Práce se světlem, s architekturou, s jakoby opuštěnými interiéry i exteriéry podtrhuje atmosféru odcizení. Přitom každá z hrdinek něco nebo někoho hledá. Do toho zvuky a vybraná hudba velmi dobře sedí. Vizuálně zvuková stránka je tak výjimečná, že dějová linka ustupuje do pozadí a zahaluje se do čehosi neurčitého, abstrahujícího... Jakoby byl příběh postaven na vnímání zvláštní atmosféry provázející tři osamocené postavy, na pocitech nenaplnění. Což je vlastně paradox, protože epická stránka jakéhokoli díla se nedefinuje pocitem. Film mi hodně připomněl Trierovu Melancholii. Ta byla ovšem srozumitelnější. V Běžném selhání se před divákem odvíjí jeden den, odvíjí se pomalu, skoro do zastavení. Ani závěr nijak zvlášť z tempa nevybočuje. Škoda. Film bych jako sci-fi neoznačila. Spíše pokus o sci-fi, snímek s filozofickým přesahem, s nastolením otázky, zda opravdu musíme čekat na jakoukoli hrozbu, abychom si uvědomili, že toho druhého potřebujeme. Kromě této otázky film divákovi nic dalšího k přemýšlení nenabízí. Film mi ukázal tvorbu kapely, kterou jsem neznala: Middlemist Red. Skvostná hudba.