Bez střechy a bez zákona (1985)

Vo výsledku absolútne jednoduchý film. V retrospektíve režisérka predkladá divákovi sondu do života mŕtvej tuláčky. Tým, že jej dala tvár sympatickej Sandrine, diváka "zaháčkovala" aby jej - z pohľadu bežného účastníka systému - odsúdeniahodnú životnú púť sledoval a snažil sa klásť si otázky, prečo hlavná postava robí to čo robí a prečo svoju túžbu po absolútnej slobode vykúpila cestou, ktorá skrátka nemôže končiť happyendom. Prvýkrát som zmienku o tomto filme zaznamenal v roku 1988 v reláciiNOVÉ FILMY V KINÁCH. A sľúbil som si, že raz si ho pozriem. Po neskoršom zhliadnutí iných Vardovej filmov som jeho zhliadnutie stále odkladal a... bola to chyba. Je to totiž jeden z najlepších  režisérkiných kinematografických počinov. Strohá polodokumentárna dráma, ktorá doslova dýcha filmovosťou, nič divákovi nevnucuje, predkladá mu podnety nad ktorými ak chce, môže premýšľať a rozhodne emocionálne nevyprchá so záverečnými titulkami. Za päť litrov hroznovej sedliny. (26.1.2026)

Nezapomenutelný film. Nechápala jsem tu holku, ale přesto jsem sledovala děj jako uhranutá. Snad se vzpamatuje, snad se dostane z beznadějné, bezcílné cesty... Jaj tak ten závěr zabolel, i když hned na začátku jsem to viděla. Báječná Bonnaireová se zařadila mezi mé oblíbené herečky. Ale ten film bych nikdy nechtěla prožít, moje vnitřní svoboda se nepere se zákonem a střecha mi vyhovuje.

Ta ženská mě strašně srala, byla nesympatická a ten osud si asi zasloužila. Mohla vystoupit, byli tam lidé, kteří ji chtěli pomoci, nechtěla. Chtěla se toulat, kalit a nenechat se spoutat. Bylo nám to podáno syrově, zvláštním způsobem dokumentaristicky. Jenže vyznění toho filmu prostě ovlivňuje to, že byla fakt strašná, nešlo ji fandit, s nikým se tam nešlo ztotožnit.

Věrný portrét neúprosné snahy o absolutní svobodu, včetně těch dobrých, ale především špatných stránek. Snímek si mě ale bohužel příliš nezískal. Pro mě postrádá jakýsi náboj, který by mě držel a nutil mě ptát se, co bude dál. Je v pořádku, když film takový náboj postrádá, ale pak divákova zvědavost leží na postavě/postavách a navzdory tomu, že mi Mona byla vlastně celkem sympatická a především opravdová, nevybudoval jsem si k ní příliš hluboký vztah. Ve finále jsem byl bohužel zanechán chladným.

To víte, když je něčeho příliš mnoho, není to zkrátka dobré, a to i pokud se jedná o ryze pozitivní záležitosti. Příliš mnoho lásky může vést k posedlosti, moc víry končívá tmářstvím a pálením čarodějnic, extrémní množství peněz z vás udělá paranoidního Elona Muska. Tento sugestivně melancholický snímek se zaměřil na otázku, jak to dopadne, když chcete chcete žít v absolutní svobodě. Moně se nabízí několik možností, jak ze své obtížné situace vystoupit (práce, vztah, peníze od bohatých lidí), ale ona to všechno tvrdošíjně odmítá. Raději krade, paběrkuje, mrzne... Zábavné je, pročítat si zdejší komentáře. Protože právě tou paličatostí jdoucí až do extrému je Mona polovině lidí sympatická, zatímco druhá polovina komentujících ji nemůže vystát. I v tom je síla Agnes Vardy. My diváci, zvyklí vnímat marvelově, tu najednou máme hrdinku, se kterou vůbec nevíme, co si počít. Stejně jako všichni lidi, které Mona pár dní před svou smrtí potkala. Možná si jako oni říkáme, to by byla romantika, všechny starosti hodit za hlavu a prostě jen autenticky žít. A stejně jako oni radši volíme kompromisy, teplou postel a psaní chytrých komentářů na svém notebooku. Nejspíš znáte to, jak vám režijní styl některých lidí nejde pod nos; jejich filmy vás zkrátka nedokážou vtáhnout, ať se snažíte sebevíc. A u jiných naopak stačí první záběr a vy cítíte cosi... Zvláštní napojení a pocit, že je vám ve světě daného režiséra dobře (byť sledujete nepříjemné věci). Agnes Varda je pro mě ten druhý případ. Nevím, čím to je, ale stačí záběr na pole a melancholická hudba. U jiného by mě to možná až otrávilo. (Snímek o těžkém životě bezdomovců na francouzském venkově? No potěš Pánbů...) Ale jí jsem to spolknul i s navijákem.