Mistr kung-fu (1988)

Jenom na první pohled vypadá, že si Agnès Vardová zdánlivě nepostavila do centra ženskou hrdinku a že natočila oddechový rodinný filmeček. Líbí se mi civilní nádech, to nenucené odlehčení obyčejných příhod, mezi nimiž se zdá, že se nic neklidného neděje, zatímco stále více na povrch vyplouvá jeden velký rozpor. Nejen proto, že se ve společnosti zrovna stále více řeší problém hrozby AIDS, jako spíše že morální nastavení samotné společnosti přináší vzhledem k rozdílnému věku jen omezený prostor pro jednu nevšední, pouze dočasně naplněnou lásku. Hodně mě svým výkonem zaujala Jane Birkin, jak z ní vyžaruje sympaticky pohodová nálada emancipované ženy a postupně taky stále hmatatelnější emoce plynoucí z onoho rozporu. I nevtíravý styl Vardové, která okem poetické kamery na pozadí příběhu dokumentuje atmosféru své doby, se mi zamlouvá, jen úplný závěr ve mně vzbudil navzdory své pointě dojem čehosi příliš strohého, náhlého, snad i zahazujícího potenciál ještě chvíli pokračovat ve vyprávění dál. Paní režisérka má ohromný cit pro snímání prostoru, ať už ve stylu fotografických záběrů nebo pozvolna kroužící kamery v duchu panoramat (jeden takový záběr z pláže mě uhranul i náhlou změnou barev). A nedivím se, že seMistr kung-fulíbí iAlbertovi Birneymu, už pro funkčně zakompovaný prvek analogových videoher do filmu!, ale třeba i výborné scéně s rodinkou u televize, kde se dění na TV obrazovce (se sbírkou VHS poblíž) včetně bizarnějšího pořadu nebo využitých animací osobitě doplňuje s děním na straně sledujících.[80%]

Téma samotné je na plný počet. Zpracování vlastně taky – jde z toho velké zklidnění, Birkinka je samo manýristická, hraje nejčastěji samu sebe, ale některé momenty má velmi silné – pláč nad zapomínáním, bolavé připomenutí Resnaise v tomto. Výtvarná stránka je taky překrásná, upomene na Štěstí. Jsou tu veselé a moudré babičky jako v Bez střechy a bez zákona, ale není tu žádná Mona. Jediné co mi přebývalo byl scénář: občas kostrbaté dialogy, tuctová zápletka prozrazení sblížených a její rozuzlení – dovedu si představit takovéto citové povlávání a introspekci ještě déle a hlouběji a obešel bych se vlastně bez dramat. Omrzelost, přetlučení se a silácká slova jsou dramatem samy o sobě. Mladý Demy mi pro roli přišel ještě přeci jen příliš dětský, ale to příběh posouvalo zas ještě trochu jinam – náruživost mladého kozlíka tam nebyla, spíš emoce kloučka bez mámy. Moc pěkné byly vsuvky s videohrou – Vardová byla dlouho do stáří aktuální, zajímala se o mladé lidi a jejich vášně, byla empatická a zjevně otevřená.(25.06.2023)

„Zamiluje se každá žena někdy do chlapce nebo jen ty, které nemají syna?“ Milá Mary-Jane, samozřejmě, že ne, ať se syny, či bez. Ale všechny touží po opětované lásce, po něžném objetí, po štěstí. Potkat svůj romantický ideál. Je pak o to tragičtější, když se to podaří a ona spřízněná duše sídlí v nevhodné tělesné schránce. Le petit amour naznačuje, jak to dopadá, když někdo nedbá morálních ani společenských zásad a zaslepeně se poddá svým citům. Chytne své nenadálé štěstí za pačesy i s vědomím, že ho dlouho neudrží a ponese patřičné následky. Je dobře znát, že na direktorském křesle seděla žena. Varda volí nenásilnou, přijatelnou formu, jak by ji chlap stěží dokázal vycítit. Fyzické sblížení nesourodého páru není pro diváka nechutné ani odpuzující, protože zkušená režisérka záměrně nepřekročila ošemetnou hranici, za níž by reakce odporu jistě vyvstala. Její úmysl neukázat činy ale emoce se vyplatil.(17.10.2011)

V prvním plánu krásný a jímavý příběh o lásce rozvedené ženy a čtrnáctiletého chlapce, spolužáka její dcery, ve kterém se objevují typické znaky konce 80.let (popularita hracích automatů a kampaň proti šíření AIDS). V druhém plánu pak zajímavé prolínání filmu a mimofilmové reality. Jane Birkin v podstatě hraje samu sebe - napůl Francouzsku a napůl Angličanku, její rodiče, žijící v Anglii, hrají skutečně její rodiče žíjící v Anglii (herečka Judy Campbell a David Birkin), její dcery hrají její skutečné dcery (Charlotte Gainsbourg a Lou Doillon), jejího bratra pak překvapivě její skutečný bratr (scenárista Andrew Birkin, např. Betonová zahrada nebo Parfém: Příběh vraha). Objekt touhy hlavní hrdinky (nutno říct, že opětované touhy) hraje tehdy čtrnáctiletý syn Agnès Vardy Mathieu Demy. A pokud máme věřit velice zajímavému dokumentuJane B. očima Agnès V., impulsem ke vzniku filmu bylo přiznání Jane Birkin Agnés Vardové, že ji přitahuje její syn. (Za které ve zmíněném dokumentu dostane zpoza kamery pořádnou facku.) Jane Birkin je ostatně uváděna jako autorka námětu.(27.12.2006)

Filmy Agnes Vardové obecně, to je feminismus, který to všeobecně, ze svého i souputnického tábora pokroucené slovo udává na pravou míru.(12.01.2021)