Štěstí (1965)

Je možné být šťastný? Je. Ale musíte mít pevné nervy.
Vybavují se mi tři filmy, které se tak přímo jmenují – a v každém jednom z těch"Štěstí"je přimíchána silná dávka ironie. Zároveň to nikdy není ironie úplně. Jeden by začal váhat, jestli je štěstí vůbec tak jednoznačně dobrá věc.
Příklad: Stačí ke štěstí perfektní rodina? Ne, a to ani když je skvělá.
Varda film štěstím doslova napěchovala. Slunce praží do slunečnic, zatímco Mozart maniakálně trilkuje. Výlety do přírody, skromná spokojenost stísněné, ale vřelé domácnosti. Designová spokojenost garsoniéry lásky naproti přes ulici. Plakáty filmových hvězd, tancovačky, barevné zdi – doslova nikdy jsem neviděl takto brutálně zrestaurovaný film.  Varda svůj přirozený sklon k dokonalé vizuální harmonii, od níž se nedokáže zcela oprostit ani v jiných filmech, zúročila ve prospěchŠtěstínaprosto.
Jean-Claude Drouot, dvojník Billa Hadera, si nemůže pomoci. Štěstím a dobrým zažíváním doslova září – miluje přírodu, v šedesátkové televizi sleduje při jídle pořady o evoluci. Jedna z žen je spíš rostlina, druhá živočich. Navíc je Francois truhlář. Jako Ježíš. 
Jak to obvykle se štěstím bývá, věci se začnou komplikovat v okamžiku, kdy štěstí jednoho penetruje štěstí druhého. Čí štěstí vyhraje? To s lepším zažíváním.
Žádný div, že film nenadchnul. Je pravdivý.
Agnès Varda je génius.

Monstrozita štěstí coby ideálu a konceptu se vyjevuje naplno díky režisérčině důmyslně jízlivému konceptu. Jeho nejzlomyslnějším a také nejradikálnějším aspektem zůstává fakt, že film je možné vnímat jakkoli na škále hezky nasnímané vztahovky po krutou satiru. Byť lze spíš současně připomenout pravidlo, že každá satira je odsouzena být současně pro dost lidí potvrzením jejich hodnot či pohledu. Pravdou ale zůstává, že Varda vyloženě nahrává vnímání idyly tím, že přejímá líbivost a kýč za své výrazové prostředky, byť je využívá k podvrácení své zastřešující otázky. Namísto poetického "Co je štěstí?" se ona ptá "Kdy je štěstí možné?", potažmo doslovněji s ohledem na výslednou podobu svého díla "V jakém světě je štěstí možné?" Odpovědí jí je plakátová iluze skvostně rámovaných pestrobarevných výjevů, kde neživotné figury neustále mluví o tom, jak jsou šťastné, zatímco se promenují v idylických kompozicích a “prožívají” jedno filmové klišé za druhým. Tím ale autorka vyzdvihuje iluzornost, která naráží na tužby a osobnosti jednotlivých postav, respektive ústředních hrdinek, jež příznačně zůstávají pouze tušené za pečlivě udržovanou fasádou společenského diktátu štěstí utužovaného staletími narativní tradice.

"JEHLOUPÉVZDÁTSEŽIVOTA,LÁSKY." Jakoby oživlé album barevných fotografií, mapující život mladé rodiny. Zdá se to jako idyla, děti, práce, odpočinek, příroda, nicméně do toho zasáhne nevěra, a co je pro jednoho přirozené, druhý nemusí rozdýchat. Režisérka se rozhodla o čisté zobrazení, na jednu stranu se vyhýbá explicitnímu soudu, ale šlo vycítit, že vlastně také úplně ne a závěrem klade neznělou otázku, zda je normální své štěstí stavět na základech tragédie. Je?80%

Štěstí je hmatatelně obsaženo v každé scéně v tomto snímku, navzdory tomu se nejedná o snímek šťastný. Vše se ve filmu vyhýbá jakékoli negativní emoci či depresivnímu nádechu, přesto divák cítí smutnou poezii za chováním jednotlivých postav i příběhem jako takovým. Z prostého důvodu, je to esence života, která je koncentrovaná do 79 minut přezíravosti, neúplnosti a určité zkratkovitosti. Jako lidé zapomínáme na nepříjemné situace, jako lidé vnímáme řadu věcí pouze povrchně a neprožíváme emoce skutečně do hloubky, neboť by nás v opačném případě spálily. Snímek je o hledání štěstí a o tom štěstí, které již po celou dobu máme. Navzdory tomu, co se interně v jedinci odehrává jde každý z nás stále vpřed. Za půl roku, rok jsme stejně schopni vytyčit pouze zásadní okamžiky, které se staly. Většinou prožitků, nepříjemných momentů či tíživých pocitů zapomínáme nebo vytěsňujeme. My nedostali možnost nahlédnout do upřímnosti a skutečnosti jednotlivých postav, dostali jsme pouze to, co jsme schopni získat od svých známých, vzdálených přátel a sousedů. Jen povrchní pohled na to, co je vidět zvenčí. Na souseda, o němž tušíme, že prožívá své osobní drama, které lze slyšet pouze tlumeně za tlustou zdí. Přesto jej můžeme spatřit s nákupem na ulici, jak zdraví a usmívá se na známé. Snímek popisuje příběh, který se stával, děje a stávat se bude a popisuje jej ze zcela nezaujatého pohledu. Film jsem si velmi užila, má krásnou atmosféru a lze nad ním přemýšlet nekonečně, stejně Vás přivede k tomu stejnému závěru. Ke štěstí.

Myslím, že jsem ještě neviděl film, který by tak důsledně pracoval se záměrně přehnaným rodinným idylismem, ztvárněným po všech stránkách překrásným mixem (doslova i obrazně) bujně kvetoucího impresionismu a dobové reklamní estetiky kladoucí důraz na domácí štěstí ženy v rámci "tradiční" rodiny. Právě tato opojná krása umocněná Mozartovou hudbou je patrně důvodem, proč snímek leckdy bývá brán doslova a tím pádem všelijak nepochopen, ač jde ve skutečnosti o záměrný subverzivní kontrast k tragičnosti příběhu a bezohlednosti hlavního hrdiny (obzvlášť kouzelná byla jabloňově metaforická obhajoba nevěry) ve skvělém Drouotově podání, což je umocněno mrazivě provokativním závěrem. Perfektně zafungoval též veristický nápad s obsazením skutečné Drouotovy rodiny, neboť se plně podařilo přenést před kamerou autentické city, a i herecký ansámbl tvořící širší rodinu s ní skvěle splynul.