Babo (2008)

Příběh o Seung-ryongovi, který se stal po otravě kouřem mentálně postiženým. U této tragické události umře jeho otec a netrvá dlouho, než mu a jeho sestře odejde také máma. I přes všechen handicap s nímž žije, se snaží postarat o svou mladší sestru. Ta jej nedokáže přijmout a odstrkuje ho. Seung-ryu každý den pracuje před školou, kterou navštěvuje jeho sestra a prodává tousty, z jehož výdělků pro ní šetří peníze. Mezitím každý den čeká na starou kamarádku ze školy, která je v Evropě. Po deseti letech se dočká a Ji-ho (Ji-won Ha) se vrací domů. Ta jej zprvu nepoznává, ale postupem času ve své mysli rozkrývá kousky minulost, jejíž je Seung-ryong součástí.

Korejská melodramata jsou si v mnoha ohledech podobná jako vejce vejci. Pravidelně se tam objevuje chudoba, ztráta nejbližších a genialita (v různých ohledech) některého z hrdinů. To vše je samozřejmě zahráno výbornými herci. Stačí to na pět hvězd? Určitě ne. Tenhle snímek nám totiž sděluje, že i sebehloupější člověk může být k něčemu dobrý, a že takové lidi nemůžeme předem zatracovat, rozhodující je totiž charakter každého z nás. Takovou dávkou lidskosti jako tento a několik dalších podobných korejských snímků v takovém Forrestu Gumpovi rozhodně nenajdeme. Citové vydírání zde sice je přítomné, ale... prostě Korejci jsou na tohle mistři. A když se na závěrečných pár minut ukáže Praha se starými tramvajemi a Národním divadlem, český divák si rozhodně nemůže stěžovat.95%

To, že nikdo není větším mistrem ve ždímání emocí než Jihokorejci jsem zjistil již dávno. Jejich filmy jsou jako z jiného světa, světa kouzelného, ale nijak idylického a dokonalého, a v tomto lazení se drží iPabo. Film, který si i přes svou sladkost a sentiment (další ingredience, se kterou nejlépe umí naložit Korejci), nedělá iluze a svět podává v reálných konturách bez přikrášlování skutečnosti.Paboje film, který se přes zdánlivou odlehčenostdokonale a účinně zarývá do hloubky postav i emocí samotného diváka, aby v závěru dokázal tyto prvky využít v slzopudně dojemný konec. Krásné dílo na téma, že i v té nejneobvyklejší duši nezapadající do "většinového konceptu normálnosti" se odehrává koncert citů a lásky. Závěrečný pozdrav z Prahy je třešničkou na dortu. Mistrně režírováno, napsáno i zahráno. Skvělá kamera výše napsané jen podtrhuje.

Krásný a pro mě netradiční příběh. Asi jako každého, kdo tento film viděl zaujal konec....člověk soucítí s postavami, prožívá jejich životy...někoho to i rozbrečí a stejně většina z nás na konci zůstává s otevřenou pusou a následným úsměvem....V korejském filmu česká tramvaj...a ježiš, vždyť jsem zahlídla Petřín....ano, najednou jsme v Praze :) Krásné :) :)

Vždy, kdy sáhnu po nějakém jihokorejském filmu, tak dopředu nevím o čem bude a kam mne jeho děj zavede. Nepátrám po tom, neboť jsem si už zvykl, že všechny jihokorejské filmy mají vždy hlavu a patu, že výkony hlavních představitelů jsou téměř pokaždé na mnohem vyšší úrovni, než je tomu u filmů amerických a že, ať už jde o jakýkoliv žánr, jejich tvůrci vždy čerpají z reálného života. A v tomto filmu o procitnutí, sebeobětování a lásce nazvaném Ba:Bo (Miracle of Giving Fool) tomu není jinak. Cha Tae-hyeon v roli potiženého chlapce je v tomto snímku skvělý. Vcítil se až neuvěřitelně do své postavy a vdechl jí dojemně dětskou duši. A Ji-won Ha? Ta vedle Chaa Tae-hyeona působí tak sladce a něžně, že je radost se na tyhle dva dívat. Právem se tento film může pyšnit tolika hvězdičkami a hodně vysokým hodnocením. Divil jsem se jen, že i přes výborné zpracování tohoto snímku se zde našli lidé, kteří filmu dali jen jednu, či dvě hvězdičky. Nevím, zda jim šlo jen o to ublížit filmu jako takovému, už jenom proto, že je korejský, nebo jen nikdy nepřišli do kontaktu s postiženým člověkem a nesnažili se ho poznat a pochopit (a pokud takového člověka nepochopíte, nikdy pořádně nepochopíte ani tento film), ale ať už je to jakkoliv, mé hodnocení to nikterak neovlivní. Mě film dal mnohem víc, než dal zkrátka jim (a to je dobře), proto dávám plný počet a tleskám...