Amen. (2002)

Potreboval som si napraviť dojem z Costa-Gavrasa po tej jeho nezmyselnej fraške Svetlo ženy a podarilo sa. Opäť starý dobrý Costa-Gavras so silnou myšlienkou a pútavým príbehom. Aj keď ťažko mi bolo uveriť že nejaký SSák sa zhrozil nad tým, čo sa deje v koncentrákoch a riskoval všetko, aby tomu zabránil, ale to, ako sa k tomu stavali vo Vatikáne už bolo viac uveriteľné.

Ďalší strhujúci pohľad z druhej strany priebehu holokaustu, ktorý priamo neukáže ani na sekundu. Za prvú tretinu by som dal aj plný počet, ale vo zvyšku obsah mierne startí výšku tempa a trochu povolí, aj keď sa stále drží na hladine dobrej sledovanosti. Nenudí ani nachvíľu a v rámci témy pôsobí veľmi výživne. Vie vyvolať aj zopár ľahších emócií a klasicky prinúti k zamysleniu sa nad všetkým, čo vtedy reálne prebiehalo.Zone of Interestpre nenáročného diváka.

„MUSÍM O TOM PODAT SVĚDECTVÍ…“Žil byl jeden esesák, kterej se rozhodl se bojovat proti vlakům, který nikde nestaví (jasně, někde nakonec přece jen…). Navíc si přál, aby mu k tomu dopomohl Bůh… Což byl vlastně asi největší problém. Takže – kurva to vážně chcete říct, že církev jsou zmrdi? Dyť svýho boha našlo v každým koncentráku takovejch lidí… Absurdní příběh, kterej napsal fašismus. A život.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podleskutečnosti. 2.) Byl jsem hodnej esesák.  /// Thx za titule „Petr Šilhavý“.PŘÍBĚH*****HUMORneAKCEneNAPĚTÍ*

Je pravda, že za ty léta jsem zažil zfilmovaná témata z druhé světové války, která daleko více šokovala, než v tomto filmu. Tady je totiž předpoklad už ten, že šokovat bude samotný námět. Přeci jen ne každý útočí na církev tak, jako scénář tohoto filmu. Natočeno je to ale poměrně rutinně a tradičně, navíc bez jakékoliv dynamičnosti. Není to na škodu, když máte rádi filmy z tohoto období, ale je to na škodu, pokud chcete jakýkoliv napínavý film k večeru.

Řemeslně kvalitní. Po stránce hereckých výkonů, osnovy příběhu (střídání scén z nacistického Německa, okupovaného východu, Itálie a Vatikánu). Postavy, z nichž většina zastupuje skutečné osoby, žel některé z nich režisér mění v karikatury (Kurt Gerstein, pracovník švédského velvyslanectví, německý evangelický biskup Dibelius, Biskup Galen, papežský nuncius v Německu, Jeho Svatost papež Pius XII.). Film se zdánlivě soustředí na „„Endlösung“, na poslední fázi „očištění“ germánské rasy, na vlastní realizaci průmyslové genocidy židovského národa. Jsou tu realizátoři, více či méně si vědomí své úlohy v tomto státem řízeném masovém vraždění. Je tu k osudu svých bývalých židovských sousedů, kolegů lhostejné německé (árijské) obyvatelstvo. Je tu svobodný svět, neutrální či ve válečném konfliktu s nacistickým Německem. Svobodný svět, který přes svědectví, která se mu o zhoršujícím se postavení Židů v Německu, dostávají, nejeví příliš ochoty k přijímání židovských uprchlíků. Od okamžiku kdy se Německo začne prodírat na Východ začínají vedle vlaků s vojáky, vojenským materiálem, putovat východním směrem i vlaky s bytostmi, které nejsou pokládány za lidské. Zde začíná vyprávění o snaze Kurta Gersteina, důstojníka SS, otřeseného na vlastní oči spatřeným masovým vyhlazováním Židů, informovat o této zrůdnosti svět a jeho prostřednictvím německou veřejnost. Jeho snaha je marná, setkává se s nedůvěrou, se strachem, s lhostejností. Tento odvážný člověk si dozajista vzpomínku zaslouží, žel tento cíl film nesleduje. V první řadě jde o antikatolickou propagandu. Zejména o pošpinění památky papeže Pia XII.. Režisér jde za svým cílem vychytrale, sem tam do příběhu vloží střípek pravdy. Například připomene, že existoval katolický biskup, který se postavil nacistické moci, když tato zahájila realizaci „rasové hygieny“ skrze vyvraždění postižených lidí, a uspěl. (Ale vše se zlehčí, vždyť ten katolický „flanďák“ zase tak odvážný nebyl, sice chránil postižené, ale Židů se nezastal. Clemens August von Galen, biskup vzdorující pohanskému nacismu, se filmu těžko dočká.) V dílku pana Costy-Gavrase se mihnou evangelíci, jejich nečinnost, lhostejnost, je samozřejmě v pořádku; evangelický biskup Dibelius, ač Gersteinem o hrůzném osudu Židů informován, neudělá nic, ale to také nevadí (nevadí patrně ani biskupův doložený antisemitismus). Pak již jen postačí vyzdvihnout obavy nunciatury v Německu naslouchat důstojníkovi SS; papežův vánoční projev roku 1942 předvést jako několikaminutovou záležitost, v níž se zmiňují především oběti bombardování; ochranu poskytovanou Církví a katolíky Židům v Němci obsazeném Římě bagatelizovat na asyl pro pár jedinců. A úkol využít filmový průmysl pro šíření „černé legendy“ o bezcitném papeži a bezcitné katolické církvi, jdoucí „na ruku“ nacistům, je úspěšně naplněn. Levicový režisér pokračuje v pochopitelném úsilí „rudých“ co nejvíce poškodit morální autoritu svého protivníka, katolické církve a jmenovitě Jeho Svatosti, Pia XII., velkého odpůrce levicových úchylek: nacismu a komunismu. Nestydí se využít diskreditační hru „Náměstek“ od Rolfa Hochhutha (mimochodem přítele a obhájce Davida Irvinga), o níž je známo, že byla sepsána dle námětu, vyrobeného specialistou KGB na dezinformace (generál Agajanc).
Informace o tzv. „konečném řešení židovské otázky“ dostával Svatý stolec od jara 1942. Papeži se v této souvislosti vytýká mlčení, je kritizován, že veřejně a jednoznačně neodsoudil pronásledování Židů nacistickým režimem. Jeho veřejných vystoupení, která by zřetelně odsoudila nacismus, není mnoho. (Ve vánočním poselství z roku 1942 hovořil o utrpení statisíců lidí, které se děje jen kvůli jejich národní nebo rasové příslušnosti.) Papež Pius XII. se rozhodl podporovat pronásledované Židy skrytě, v nejvyšším možném utajení, prostřednictvím tajné diplomacie. Papežskou diplomacií bylo zachráněno kolem 800 tisíc Židů, tedy více než zprostředkováním mezinárodních organizací, včetně Červeného kříže, anebo legendárních misí švédského diplomata Raula Wallenberga.
Je zde nacistická okupace Říma, kdy dala církev k dispozici všechny své zdroje: téměř každá bazilika, každý kostel, každý seminář, každý konvent ubytoval Židy a pomáhal. Do té míry, že v Římě, se ve srovnání se dvěma tisíci deportovanými Židy dalších deset tisíc mohlo zachránit. Totéž probíhalo i v jiných italských městech obsazených Němci. Papež udělil pro tento účel dispens od klauzury u přísných řeholních řádů a vydal příkazy, aby mohli být Židé ukrýváni i na území Vatikánu. V papežském letním sídle v Castelgandolfu spala jedna židovská rodina s dětmi dokonce přímo v papežově ložnici.
Ale o fakta zde přece nejde. Dle mého názoru jde o přenos vinny. My nic, my jsme nevinní, my jsme nic nevěděli, to všechno ONI. Státy, které odmítaly poskytovat azyl židovským uprchlíkům se mohou cítit bez vinny. Němci, nemohou-li už popřít, že byli tvůrci a aktéry genocidy Židů, mohou tvrdit, Kristův náměstek na zemi hlasitě neprotestoval, co jsme mohli dělat my – obyčejní lidé. Je typické, že tak ochotní kritikové papeže Pia XII. a katolické církve, ignorují poválečné hlasy ze strany Židů, které vyjadřují vděčnost a úctu, právě papeži Piovi XII.
„Nebyla žádná propast hrůzy a neštěstí, do níž by duch lásky Pia XII. nesestoupil. O všestranných dílech milosrdenství Sv. otce by bylo možno psát svazky. Za tímto velkým papežem stojí katoličtí kněží na celém světě, řeholníci a řeholnice, laici. Kdo je schopen vypovědět to, co vykonali? Zákon přísné klauzury byl zrušen, všechno, každá věc byla dána do služby milosrdenství. Když se rozmohlo utrpení, rozmohlo se i světlo vyzařující ze Srdce Krista a Jeho náměstka. Židovstvo je zavázáno Piovi XII. velkým dluhem díků. Žádný hrdina v dějinách nebyl více odhodlaný a bojující, více hrdinský než Pius XII.“ (rabi Izrael Zolli)
„Když na náš lid udeřilo nejstrašnější mučednictví v dějinách během deseti let nacistického teroru, byl ve prospěch obětí pozvednut hlas papeže. Pláčeme nad ztrátou tohoto velkého služebníka míru.“ (Golda Meirová, izraelská ministryně zahraničí a budoucí premiérka, v roce 1958 ke smrti papeže Pia XII.)

(Děkuji za snahu o objektivitu komentátorů: CSSML, woody, Aidan, radektejkal, Saxos, Koly.) Nelze dát odpad, kvůli připomínce osudu a odvahy Kurta Gersteina.