Aféry mé ženy (1972)

Nejde o žádný mimořádný počin, ale na druhou stranu mají povídky příjemnou retro atmosféru a objevuje se v nich spousta známých hereckých tváří. Nejvtipnější je třetí povídka. Je obdivuhodné, že Libuše Švormová je i po těch letech stále ve výborné kondici, ačkoliv většina protagonistů již dávno nežije.

Příjemná černobílá krimi blbůstka s prvky komedie. Švormová s Valou jsou odzbrojující pár, sympaťáci, kterým budete fandit. Vala si hraje na detektiva a ve třech povídkách vždy narazí na případ, který by rád vyšetřil sám bez pomoci. Ale jeho žena (Švormová) ho vždy nějak převeze a Josef Langmiler jako skutečný kriminalista tomu dá tečku. Nečekal jsem to, ale bylo to fakt dobré, líbilo se mi to hlavně vztahově, amatérské vyšetřování je ale spíš nezajímavé.

Moc hezký letní film, který je skvěle obsazený. Dvojice Vala a Švormová je tu opravdu kouzelná. Chytrá žena, která vyšetřuje zločiny a hloupí manžel, který je v závěsu. Líbí se mi tu ta letní atmosféra a jejich vzájemné špičkování. Vyšetřuje Langmiler, který má pochopení a smysl pro legraci. Všechny tři případy jsou moc pěkné a nejvíc se mi asi líbila historka první s vlakem a tajemnou cestou.

Není to tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Aféry mé ženy působí dost svěže mezi klasickými detektivkami. Hlavním důvodem jsou jednoznačně Libuše Švormová a Jiří Vala. Ti oba dostali totiž nesmírně sympatické role. Herečka hrála hlavně v pozdějších letech převážně mrchy a tak bylo velmi osvěžující jí vidět také v úplně jiné formě. Vala až na výjimky představoval spíše zachmuřené a nabručené nepříliš sympatické pány. Tady nejenže jim to funguje, ale zábavné jsou jejich konverzace a celkově dialogy, které jsou hned druhým důvodem ke sledování.

Jedním slovem roztomilé. Že je tady všeobecně uráženo cítění milovníků kvalitní detektivky, nemůže artového diváka mého typu rozladit, i když závěr prvního případu jsem ani já nevydýchal – postup oblíbený v normalizačních kriminálkách, Majora Zemana nevyjímaje: pachatel se nakonec prozradí nebo rovnou přizná sám, vědomě a dobrovolně, když vůbec nemusí. Ale o to v tomto filmu opravdu nejde, takže za chtěnou roztomilost jedna hvězda, za všechnu nechtěnou druhá hvězda, to máme celkem tři hvězdy. Jen ten Langmiler coby kriminalista je možná nonšalantní trochu až moc. Podivně dnes už může působit vypravěčův rozvinutý alkoholismus jako nevinný předmět láskyplného škádlení mezi ním a jeho ženou – ne jednou nebo několikrát, ale po celou první povídku (ačkoli opilého ho nevidíme nikdy – co by na to asi řekl prof. Nešpor?), zvláště když je tento jeho nešvar v druhé povídce kompenzován sexy řidičským neuměním jeho ženy (co by na to asi - ale to je vlastně jedno). Ovšem vážně míněná slova (naštěstí ne z úst hlavních postav) „Poklad? Blbost. V době kosmickejch letů?“, to je něco, při čem mi i u tak roztomilého filmu trapností naskakuje husí kůže. Jsme sice v roce 1972, ale po 36 pohodových minutách takovou facku už fakt nečekám. On je celý ten dialog strašný, naštěstí to záhy spraví trialog dědků a definitivně zahojí rozhovor ústřední dvojice doma při zvonícím telefonu „Vem to.“ „Vem to.“ „Hmmm.“ „No jo.“ Celkem si tato fajn blbinka jede zcela mimo normalizační proudy a uřvanou demencí typických sedmdesátkových komedií rovněž netrpí, spíše navazuje (arci v už zúžených mantinelech) na některé podobně roztomilé, byť přece jen zajímavější detektivní komedie 60. let (jako ty s Lipským – Borůvkou). Hezky brané stísněné interiéry plné lidí ve vlaku (1. povídka) a naopak krásná krajinka (2. povídka). 3. povídka je plná krásných světských typů a lolitky Broni, kterou se na kolotoči pokusí sbalit mladý Hrušínský.