Hwaiteu keuriseumaseu (2011)

Z příběhové stránky, napínavé a propletené, i když trochu i průstřelné ale i přes to si to zachovalo svou tvář. Zpětně ještě je dobré poslouchat rádio, které hraje v prvních dvou dílech. Tam totiž lze zaslechnout, k čemu se schyluje. Z vizuální stránky mi přišlo, že tvůrci použili náhodnou 3D green screen grafiku, co si stáhnete z prvního odkazu na Googlu a to samé platilo i o zvukových efektech. Za celý seriál jsem neslyšel jiný efekt výstřelu, než ten jeden základní. Ale musí se nechat, že vybrali celkem zajimavou hudbu, kterou bych úplně nečekal u korejského dramatu. Hodilo se to do atmosféry a k postavám. Mít to lepší CGI, SE a trochu toho života do toho umírání při hereckém výkonů, tak dávám plný počet. 4*

Kdybych tam těch hvězdiček mohl narvat deset, tak je tam naperu. Od první vteřiny do té poslední - fantastic, baby. Tak abych tady neblinkal jen duhu a něco k tomu řekl: za prvé je to v zimě (plus body ode mě, starého mrzouta, co zimu tak rád), za další - to obsazení bych si sám nevymyslel ani ve snu, na kterej ouřad mám psát děkovnej dopis? A dál - atmosféra. Vážení! ta atmosféra. Sic není u korejských snímků ojedinělá, už mě to párkrát sebralo, ale tahle podivná, plíživá, schizoidní atmosféra, ta nedá mozku ani dušičce pokoj. Uzavřená skupinka teenagerů a pančitel. A pančitel není a je tu pan doktor. Pan doktor Psychopat. A psychopaty já mám rád. A vlastně kdo z těch osmi/devíti studentů je normální, to si řekněme na rovinu. Andílek to asi nebude a rudovlasej Woobin asi taky ne. A jestli byl celý průběh čupr, co potom ten konec! Experiment, který vyšel. Halelujah!

Chtěla jsem toho napsat spoustu, ale někde okolo třetího dílu mi došla slova, od čtvrtého dílu jsem nedýchala a od pátého jsem věděla, že se dívám na nového člena své seriálové Top 10. Mrazivé, chytré, pohlcující. A všem osmi mladým hercům skláním poklonu až k zemi, protože oni své postavy nehráli, ale žili.

Herci hrají podle šablon. To, že v určítých momentech vypadají doslova směšně, je vůbec nezajímá. Umělost z toho sálá, technické zpracování horší než od Novy a vrchol je, když se třeba herci pokouší realisticky zakopnout nebo někomu dát pěstí.. První dva díly doslova otřesné, vůbec nic se v nich nestane a ještě jste na sebe naštvaní, že si nedokážete zapamatovat ani jedno jméno z osmi. Třetí a čtvrtý díl už se pomalu zamotávájí, i když to pořád nevypadá, že pátrá korejská elita. Od pátého dílu to má konečně spád, i když občasné ťukání na čelo, že co to tam ti přechytralí idioti vyvádí, přetrvává.. Docela to zachraňuje hudba, i když mohli vybrat víc než 3-4 skladby, které hrály pořád dokola (fakt pořád). Sem-tam nějaká dobrá hláška, hlavně od psychiatra, ale jinak jsem to čekal o hodně chytřejší a hlavně odvážnější.. trochu lepší 2*

První dva díly bych přirovnala k pomatenému míchaní karet, kde je zajímavé jen to, že nikdo neví, kdo je míchá. Já se začala bavit až při rozdávání karet na stůl. Až v té době mi začaly první díly dávat najednou smysl. Jakmile se začne hrát, napětí značně roste. Dostáváme se až do nejhlubšího nitra všech postav, skládanka začíná zapadat, přesto se všichni topí v nejistotě. Když se hra chýlí ke konci, člověk už ani nedýchá...Je to svým způsobem geniální. Abych to ale úplně pochopila, musím to vidět ještě alespoň jednou.