Aku no hana (2013)

Anime štúdia Zexcs, vychádzajúce z rovnomennej mangyShūzōa Oshimiho, s názvom odkazujúcim na najznámejšiu zbierku francúzskeho "prekliateho" básnika Charlesa Baudelaira, predstavuje temnú psychologickú drámu o manipulácii, láske a hľadaní miesta vo svete, z ktorého niet zdanlivého úniku. Hlavný hrdina Takao Kasuga, zamilovaný do spolužiačky Nanako Saeki, sa po istých udalostiach dostane do "spárov" inej spolužiačky - tajomnej a uzavretej Sawy Nakamury. Tá s ním uzavrie "kontrakt", podľa ktorého musí Takao robiť všetko, čo mu prikáže, inak vyzradí jeho tajomstvo. Na ploche trinástich epizód tak má divák možnosť sledovať postupnú psychologickú premenu Takaa pod vplyvom Sawy. Na prvý pohľad možno až zdanlivá hlúposť v správaní sa postáv manipulovaného a manipulujúcej sa naprieč dejom seriálu pretvára, pričom odhaľuje ich v skutočnosti oveľa väčšiu komplexnosť, odzrkadľujúc veľmi dobre zvládnutú autorskú prácu s postupným budovaním a vývojom charakterov. Psychologické a emočné prvky, ktoré spájajú postavy Takaa, Sawy, ale tiež Nanako, sú najsilnejšou časťou tohto anime, pričom si diváka dokážu naplno získať a viacerými scénami mu takmer až zastaviť dych, obzvlášť ak v kinematografii obľubuje výraznú drámu a psychológiu. Príbeh so sebou neraz prináša ťaživé až nepríjemné momenty, za ktorých na prvý pohľad badateľnými vrstvami sa v skutočnosti ukrýva oveľa komplikovanejší svet nevypovedaných ľudských trápení, nútiacich diváka klásť si otázky, či vlastne obeťami nie sú všetci. K celkovému zvýrazneniu už tak dosť nepríjemnej, ale z diváckeho pohľadu dokonalej atmosféry, prispieva aj netradičná, avšak vizuálne pútavá rotoskopická animácia, založená na prekreslení dopredu natočených záberov so skutočnými hercami. Mimochodom, niekoľko z týchto záberov je možné dohľadať na internete, pričom zachovanie podobnosti so skutočnosťou v animovanej podobe je naozaj skvostné. Navyše, takáto animácia umožňuje hodnoverné zachytenie aj jemnej mimiky, takže emócie, ktoré postavy prežívajú, sú o to viac zvýraznené. Atmosféru v prípade tohto anime do veľkej miery dotvára aj práca so zvukom a ambientnými tónmi, ktoré znejú naprieč epizódami. A to nehovoriac o záverečnej skladbe, ktorá ešte znásobuje celkový pocit nepríjemnosti a divákovi sa takpovediac dokáže dostať pod kožu.Aku no Hanaje seriálom o manipulácii. Na prvý pohľad. V skutočnosti je seriálom s komplexným a smutným príbehom s rovnako komplexnými a smutnými postavami.Aku no Hanaje zároveň nedokončeným skvostom s obrovským potenciálom. Anime adaptácia z roku 2013 je totiž iba tretinou z celkového príbehu Oshimiho mangy. Záverečná epizóda síce naznačuje, ako sa bude dej vyvíjať ďalej, ale na jeho realizáciu v praxi nikdy nedošlo. Bohužiaľ.Aku no Hana, aj nedokončená, je napriek tomu skvelým príbehom z japonského malomesta, zo strednej školy, zo životov poznačených samotou a prázdnotou v temnej špirále, na ktorej dne kvitnú kvety zla.

Velice zajímavé anime, které u spousty lidí bohůžel dojelo na druh - styl provedení. Příběh založený na šílenství fungoval dobře a za mě snad jediné mínus - že nebyl dokončen (jelikož je to záležitost roku 2013, nečekám že bude druhá řada).  Pokud by to někoho štvalo, stejně jako mě - doporučuji film Aku no Hana z roku 2019 - není sice tak dobrý jako anime, ale má alespoň konec......

Po formální stránce je to naprosto dokonalé. Rotoskopická animace zaujme na první pohled a krásně rámuje ponurou melodramatickou atmosféru. Stejně tak hudba. Nejedná se o klasický soundtrack, většinou je anime tiché občas se objeví nějaké ambientní hudební ruchy šumy a podobně. Klasické skladby se vyskytují jen v nejvypjatějších menuetech. A k tomu jeden z nejoriginálnějších endingů. Jako estétovy by mi to samo o sobě stačilo.
Bohůmžel příběh už není tak dokonalý. Jedná se o temné vztahové drama. Kasuga plachý středoškolák provede pitomost, kterou by rád vrátil zpět. Podivná spolužačka Nakamura ho manipuluje do nekomfortních situací a do toho všeho se ještě zaplete Saeki do které je mladík zamilovaný. Zní to jednoduše a také to jednoduché. Seriál však obsahuje pár velmi silných dramatických scén, které (kromě formy) omlouvají jeho existenci. Podobné scény, které kombinují tragiku a bizarnost umí snad pouze Japonci.

Co k tomu říct. Hlavní postava je zabělá uječená hysterka předstírající hluboké zamyšlení nad vlastní existencí. Jeho pokrokové myšlení nakonec vyústí v rebelii, při které se (jak by to udělala většina puberťáků) neopije ani nezfetuje, ale akorát ukradne svojí milované spolužačce tělocvik, který před spaním čichá jako nějaký éter. To samo o sobě vypovídá o jeho inteligenci, kterou nejraději podporuje četbou knižní klasiky. To, že v ní není ani zmínky o nějakých černých, syčících bodlácích je vedlejší. Tím však hloubka jeho bezmezné inteligence nekončí. Nakonec se ještě nechá šikanovat od své druhé divné spolužačky, která je mimochode zralá na celoživotní pobyt v psychiatrické léčebně. A jak to tak už v dnešních anime počinech bývá, i přes skutečnost, že hlavní postava je možná ještě míň než prachobyčejný úchylný retard, stane se mezi děvčaty krajně oblíbený. Možná, že japonské ženy přitahují zoufalci, ale gender problematiku stranou. A tak se dostáváme ke neuvěřitelnému milostnému trojúhelníku, kde se náš hrdina nemůže rozhodnout mezi psychopatkou a stíhačkou s pochybnými záměry. Už se nemůžu dočkat druhé řady! Tolik sarkasmu jsem ze sebe nevyplodila ani u SAO!

Po zhlédnutí Květů zla jsem se ujistil v tom, že podobná anime o narušených jedincích nejsou nic pro mě. Sledovat náhodné vyšilování postav, jež v prvé řadě nejsou důkladně diváku vykresleny (zde to může být myšleno i doslovně), nejsou sympatické ani v roli antihrdinů a jsou opravdu nádherně „vyhrabané”, mě nudí, což dokazuje i fakt, že jsem se k tomuto anime vrátil asi až po půl roce od doby, kdy jsem si musel udělat po sedmém díle voraz. Abych nějak hezky sesumíroval důvody, proč jsem tak učinil: zaprvé, v tomto anime snad není jediná postava normální. Ani ta paní, co ve třetím díle projížděla na ulici na kole, ba ani ten pán s červenou kravatou ze čtvrtého dílu, co si zavazoval na chodníku tkaničky. Kdyby dostali více prostoru, ukázalo by se zajisté, že i jim dali scenáristé do hlavy seno. Prim zde totiž podle tvůrců hrají přehnané výlevy těch nejzákladnějších emocí, prostřednictvím nichž máme nejspíš hrdiny pochopit, byť nám pohnutky zůstanou neznámy. Že jsou postavy labilní, to by mi nevadilo, kdyby byla aspoň lehce naznačena příčina jejich deviantního chování či třeba přímo explicitně řečen onen důvod, ale tak tomu zde není; zde promlouvají postavy jen těmi výlevy a působí tak silným, nepříjemným dojmem samoúčelnosti. Proto bych prosil administrátory, aby z profilu seriálu oddělali štítek „psychologický”, neboť v této rovině seriál navzdory očekávání naprosto fatálně selhává. A za druhé: logika. To souvisí s již zmíněnou „vyhrabaností” hrdinů. Uvedu konkrétní příklad za všechny: postava Nakamury má výrazné brýle, výraznou červenou barvu vlasů, kterou žádná jiná postava v tomto anime nemá, a všeobecně se o ní ví, že je úplný blázen. Jednoho dne vyleje na hlavního hrdinu, který má právě rande, kýbl plný vody a uteče. A světe div se, nikdo ji z toho jednoho, dvou metrů nedokáže identifikovat, nikdo si nedokáže dát jedna a jedna dohromady, jen se vzájemně ptají, kdo to asi tak byl. Logika zařvala. Jediné, co na seriálu dokážu ocenit, je použitá technika rotoskopie, která anime dokázala ozvláštnit, stejně jako pomalý ambientní doprovod a závěrečná znělka, jež k atmosféře seriálu dobře sedí. Za zajímavý audiovizuál tedy dávám 1*, ovšem pokud si vyloženě nelahodíte v seriálech se samoúčelně psychicky labilními jedinci, tak bych vám Květy zla nedoporučil. Alespoň ne jako seriál. Raději si přečtěte básnickou sbírku od Baudelaira, která má co nabídnout.