Ztracen v La Mancha (2002)

Forma je obyčejná a nenápaditá až běda, ale téma je natolik zajímavé a natolik je v něm vidět Gilliamova vášeň natočit vysněný projekt i přes veškeré překážky, že mi to ke spokojenosti vystačí. Je v tom krásně vidět všechno, celý průběh natáčení, veškeré problémy při něm (které jsem si teda představoval drsnější, ale to jen na základě toho, že jsem si myslel, že to natáčení vypadalo jako natáčení Aquirreho nebo Fitzcarralda, které se ale nějak výrazně podělalo), vyobrazení problému Hollywoodu, který nedává peníze na nic, co by podle nich nemělo finanční úspěch a taky nezaujatý pohled na situaci, jelikož je to natočené způsobem, jako by někdo prostě nechal zapnutou kameru u natáčení a domlouvání natáčení a pak to jen dal dohromady. Je to v podstatě jen film o filmu, ale ten nejlepší, jaký snad může být. Slabé 4*

Byl to takový Disaster Artist naruby. Ne režisér, ale okolí bylo původcem zdejšího disasteru. Katastrofy valící se na tvůrce byly tak zničující a četné, že vás to ubíjí jen sledovat. Nutí vás to se ptát, co je tím motorem, které pohání ono nadšení a touhu pokračovat i přes všechny nepřízně osudu. Odpověď je jednoduchá-pohybující se obrázky-takhle jednoduché to je nic víc za tím nestojí. Dokdument je dobrře rozsegmentovaný, nejdříve sledujeme běžný film o filmu, dostáváme se na vlnu nadšení, přičemž nám postupně dochází, že na konci tohoto příběhu asi žádný film nevznikne. Epilog: Kloubouček filmovému dobrodruhovi Terrymu za dokončení jeho snu s jeho posledním filmem!

Dokument zajímavější, než film. Je až neuvěřitelné, že film schytal tolik ran osudu a jak neuvěřitelně smolný byl. O to je krásnější, že ho Terry Gilliam opravdu dotáhnul do konce. Přišlo mi, že Jean Rochefort se pro tu roli narodil, škoda, že mu nebylo přáno. Neuvěřitelně zajímavý pohled do zákulisí jednoho natáčení, které stíhá jedna pohroma za druhou. Fakt mi jich bylo líto, hlavně Terryho, o kterém to bylo především.

V memoárech Gilliameska píše Terry Gilliam třeba toto: "Co kamera nezachytila, byla káňata. Kroužila nám nad hlavami a čekala, až umřeme." Když jsem Ztracen v La Mancha viděl kdysi poprvé, ještě jsem toho o Gilliamovi tolik nevěděl a netušil jsem, jak (těžce) vznikaly i jeho další snímky, ale přesto na mě výsledek zapůsobil. Dnes, když jsem obeznámenější a navíc den předtím než uvidím film, který nakonec doopravdy vznikl, je tenhle katastrofický dokument ještě působivější. Je škoda, že se to tenkrát všechno tak strašně pokazilo, hlavně kvůli Jeanu Rochefortovi, ale s tím se už nedá dělat. Větrné mlýny prostě projednou vyhrály.

Dokument, který do žil vstříkne neuvěřitelný pocit bezmoci a beznaděje. Finančně podstřelené projekty to mají vždycky těžké a Muž, který zabil Dona Quijota byl od začátku snímkem rozpočtových kompromisů. Těch pár scén, které se podařilo natočit vypadá velice slibně a sledovat je s režisérem zpětně psychicky bolí. Po povodni tak zůstává v ústech pachuť bláta, vyčerpanost a odevzdanost vůli pojišťovny je pak doménou závěru. Všechny tyto pocity přetrvávají i s vědomím, že se Gilliamovi podařilo získat zpět svůj scénář a nové pojetí filmu právě teď brázdí některými našimi kiny.