Zimní spánek (2014)

„Může člověk z venku vidět věci poněkud zřetelněji?“- a dalšíCeylanovaintrospekce, byť divácká „dešifrace“ je pokaždé neopakovatelná. Pokud přijmeme základní premisu, nebo spíš konkrétní režisérský záměr hlavní postavu vysvléknout, je logické, že je jen otázkou času, kdy někdo zvolá: Císař je nahý! A tak trpělivě čekáme na záběr, kdy to autorAydinoviřekne do očí. Hutné, určující scény, ku příkladu totální ponížení rodícího se muže v postavě jedenáctiletého kluka (vyslán, aby nenapravil nic jiného než zlomenou otcovskou hrdost), či krocení divokého koně i jeho pozdější navrácení směrem k volnosti. Ač rozdílné, jsou si v podstatném podobné a v několika případech jsem měla namále; i to, jak se vše vyvrbilo… // Jdu vstřícCeylanovustylu, těm zkoumajícím nekonečným rozhovorům, způsobu zvnějšnění emocí, z čeho a jak postaví mizanscénu. Líbí se mi jeho myšlenkové pochody a autorské výpovědi - pro někoho možná rozvláčné, ale pro mně majícvenga dlouhýdozvuk.Vyhovuje mi polosyrová atmosféra a překvapivě realistické pojetí.(„Řekni mi, čím jsem se provinil..? Co je to za vinu?“ „Jsi vzdělaný, spravedlivý, svědomitý muž. Z obecného pohledu. [...] Už ale nejsi na jevišti. Používáš tyto ctnosti k tomu, abys lidi dusil, zničil je a ponížil. Tvé vyšší principy způsobily, že nenávidíš celý svět.“)

Rozprávam, rozprávaš, rozprávame. Veľa, veľmi veľa. Monológy striedajú dialógy. Zmysluplné, aj tie o ničom, keď si niekto len potrebuje dokázať svoju dôležitosť. Hotel v skalách Kapadócie hlavne pre zahraničných turistov a v ňom majiteľ s manželkou a rozvedenou sestrou. Krajina je naozaj krásna a v zime zvlášť. Zima vonku, zima v hoteli a zima aj vo vzťahoch. Tu už nie je láska, ani porozumenie, ba ani úcta. Možno výčitky svedomia. Veľmi smutný a dlhý film to bol, ale tých 196 minút som dala bez prestávky. 90%

"Je libo tři hodiny hutného dramatu? Je to 196 minut. Mohu to tak nechat?" Režisér Ceylan vám ho zabalí do krásné přírody centrální Anatolie a stylového turistického hotýlku. Dokonale napsané i zahrané, nejen konverzační drama o sebeklamu. Dává divákovi, který umí číst mezi řádky, otázky, čím se klame on sám. Tři protagonisté manžel, jeho rozvedená sestra a manželka vlastní a spolu žijí v krásném odlehlém turistickém hotelu. Místo toho, aby udělali nějaké rozhodnutí dobré či zlé, spí zimním spánkem ve svém přírodním hotelu jako v jeskyni. Žijí vedle sebe, starají se o své věci a navzájem si nerozumějí. V rozhovorech se nepotkávají a neustále upadají do konfliktů. I když mají dobré úmysly, žijí ve svém sobectví a neustoupí od něj ani o píď. Říkají tomu druhému, co by měl dělat, ale sami nic neudělají, aby mu vyšli vstříc. Každou minutou rozhovorů do mě pumpovali jen další a další a další a další a další a další zlo. Tolik vyřčené hořkosti a zla jsem snad v žádném filmu neviděl. Zakukleni ve svých „chytrých“ pravdách druhým ubližují svou dobrotou. V první půlce jsem se ještě snažil pochopit, kdo z nich je vlastně kladná a kdo záporná postava, abych věděl komu fandit. Než mi v polovině filmu došlo, že o tom přece život není. Ve skutečném životě neexistují žádní hrdinové a padouši, jen lidé, kteří se v jednotlivých situacích zachovají správně nebo špatně. Protagonisté filmu se neustále rozhodují špatně s dobrými úmysly. Usnuli zlým zimním spánkem. Od půlky, jakmile jsem si to uvědomil, jsem už jen čekal, jak tohle všechno může smysluplně skončit?! Asi nijak. Určitě to bude takový ten umělecký konec do ztracena, protože ani jeden nedokáže udělat pořádné rozhodnutí. Konec filmu mě opravdu velmi překvapil. Jediné, co mi trochu vadilo, byla příliš dokonale čistá asi digitální kamera. Podle mě by mu víc slušel klasický filmový pás. Jinak nemám co vytknout.

dialogové skvosty typu - Rozumný člověk by se měl starat jen o svůj vlastní podíl viny. A reakce na to: Nevidím nic škodlivého na troše sebeklamu, když se tím chráním.... To jako opravdu? To má být ten skvost, co realisticky zobrazuje dialogy v rodině, která vlastní venkovský hotel v tureckém vnitrozemí? Místo toho jsem byl svědkem pseudointelektuálského žvanění, zcela odtrženého od reality. Výborná byla taky filozofická disputace nad tím, zda vzdorovat zlu a jestli třeba není lepší zlu nebránit, abychom tak dali prostor strůjci zla, aby se za sví chování začal stydět. Chápu, že ti, co se rádi předvádí, jak jsou intelektuálně na výši a žijí ve své bublině, museli z toho hýkat blahem, stejně jako řada dalších, kteří by si na intelektuály rádi hráli, ale pro mě je to nestravitelná slátanina, především díky absurdním dialogům, které jsou ovšem níměny zcela vážně. A tak zde plynou zdlouhavé debaty o ničem, prokládané záběry, které jsou standardně o pár vteřin delší, než by být měly. I proto tak nesmyslně dlouhá stopáž. A já alespoň vím, jakému režisérovi je třeba se vyhnout.

Problémem tohoto filmu je (kromě jeho délky) přílišná teatrálnost: z nekonečných dialogů to jeviště doslova čiší, včetně divadelního „nahození“ postav - starší muž, žijící s mladou manželkou a rozvedenou sestrou... dobrotivý imám a jeho odsouzený bratr... Sám režisér a zároveň scénárista v jedné osobě (sic!) přiznává inspiraci Čechovem, takže je před námi takový novodobý turecký Strýček Váňa, jehož komornosti by navíc slušel jiný, než zrovna širokoúhlý formát a jiná, než tříhodinová délka, ve které se aktéři dohadují o své pravdě. Přes umíněnou tříhodinovou stopáž, povedený vizuál a občasné slzy jeho protagonistů však film nechává po celou dobu diváka chladným – snad za to opravdu může vražedná délka ubíjejících dialogů o vlastní nespokojenosti, které svou zamýšlenou bezradností ze všeho nejvíce připomínají pseudointelektuální mlácení prázdné slámy. Jediným momentem, kdy se film dostane ze své divadelní do skutečně filmové podoby, je doslova uhrančivá scéna s chyceným koněm. Bohužel, podobných momentů je ve filmu jako onoho pověstného šafránu. Dnes jsme se s panem Ceylanem minuli, tak snad někdy příště.