Ženy pro měny (2004)

Dokument popisující snahu několika aktérek o to, aby se co nejvíce přiblížily ideálu krásy. Vedle velkého množství času, který je na péči o tělo vynaložen je nezanedbatelným prvkem také finanční zátěž. Kosmetický průmysl po celém světě je jedním z nejvýdělečnějších odvětví ekonomiky, v kombinaci s mediálním tlakem se z celého "Ideálu krásy" stává velmi propracovaná a nebezpečná pavučina, která pro člověka bez znalosti vlastní hodnoty, sebereflexe a s povrchním smýšlením může vést k velkému množství negativních důsledků. Mezi takové negativní důsledky patří v neposlední řadě také poruchy příjmu potravy, užívání různých medikamentů, deprese a ostatní. Dokonalým příkladem je například paní Magda, která vynaloží 90% svého času každý den nad tím, aby přemýšlela o jídle - vše, co následuje poté je jen důsledkem jejího psychického stavu. Paní Eva je posedlá myšlenkou na to, že nová prsa budou zárukou jejího štěstí, ani zde ale kýžený výsledek nepřichází a my díky tomu máme možnost sledovat pomalu se roztáčející kolotoč estetických úprav. Další příběhy v dokumentu věrně kopírují povrchní smýšlení všech ženských plátků, které těží pouze z těchto povrchních témat. Přesně tak, jak existuje jedna strana mince, musí mít i tu druhou. Režisérka nám tedy představuje feministickou skupinu žen, která velmi rychle a unáhleně vynáší soudy nad ženami, které vlivem výše uvedeného tlaku lpí na přehnané péči o sebe. Dokument je velmi dobře natočený, na můj vkus příliš povrchní jelikož autorka je spíše tichým pozorovatelem a některé dotazy zůstanou nevysloveny. Vzhled je důležitý a i díky němu máme možnost zaujmout druhého člověka - je ale zcela irelevantní pakliže nejsme schopni zaujmout ničím jiným.

Dávám tomuto dokumentu plnej kotlík, protože i po 15ti letech je to jeho poselství srozumitelný a možná dokonce i aktuálnější, než v době jeho vzniku. Nabyl jsem dojmu, že pro jeho kvalitu tehdy Erika Hníková udělala fakt maximum možného. Navíc se jí některé miniportréty podařilo výborně vypointovat. Diktát krásy je neúprosnej a neubližuje pouze ženám. Prošel jsem si takovou krizí středního věku, o jaké se mi v mých minulých mužských životech určitě ani nezdálo.

Velmi dobrý dokument o ženách, které uvěřily mainstreamovým médiím a podlehly iluzím o ideální postavě a ideální tváři. Ať šlo o náctileté dívky pokoušející se o kariéru modelky, nebo studentky vysokých škol s koupelnami plnými drahých krémů a přípravků na zkrášlení těla. Dokonce ani dospělé ženy nejsou imunní. Jedna uvěřila zázračným dietám, druhá věří, že ji šťastnou udělají nová prsa. Ve věku 40 - 50 let, prosím. Asi bych tento dokument přibalila ke každému tzv. časopisu pro ženy, aby se holkám otevřely oči.

Erika Hníková natočila pěkný dokument který nechodí po špičkách okolo ženských otázek napříč generacemi,nezkreslená pravda která se pohybuje pořád kolem aktuálních témat.Časopis Cosmopolitan který má být tím vzorem mezi časopisy ve cvičení,stravování i v mezilidských vztazích?Když jsem viděl jak dokáže na kameru arogantně reagovat šéfredaktorka tak co si jako myslet?A ta její věta na kameru:,, JE MI JEDNO JAK SE LIDÉ CHOVAJÍ PO PŘEČTENÍ ČASOPISU I JAK ŽIJÍ" tak to mě uzemnilo a sám za sebe můžu říct,že pochybuji o jiných cílech než těch finančních a to je dost smutné.Dále byl vidět casting na soutěž MODELKA NOVÉHO TISÍCILETÍ na kterém mě zarazil ten samotný průběh castingu kde dívka neměla MISSkovské míry 90-60-90 a žena z agentury se jí hned zeptala jestlí jí často sladké a jestli se sebou může něco udělat přitom byla hubená jak vyžle.Srazit sebevědomí je v těchto agenturách cíl číslo 1?Asi ano.Návštěva paní Evy u plastického chirurga tak to je kapitola sama pro sebe.Aspoň že si paní Eva nechala upravit prsa kvůli vlastnímu sebevědomí a né kvůli partnerovi,protože to by byl asi ten nejhorší důvod a přesto si mnoho žen myslí,že když podstoupí plastiku prsou tak si tím udrží partnera navěky,ale to je ta největší hloupost.Dále se ve filmu objevuje studentka Karolína která má koupelnu plnou zkrášlovacích omlazovacích přípravků,protože prý v Kalifornii takhle žije každý,pro mě hodně úsměvné.Protivráskové krémy za 4500 Kč nebo za 7300 Kč?To jako vážně?Za tyto peníze je určitě lepší nějaká wellness procedura s veškerým regeneračním komfortem.V dokumentu se také objevuje zástupkyně střední generace posedlá hubnutím která i přes veškeré investice do hubnoucích přípravků zůstává "překvapivě" na své původní váze plus mínus dvě kila.Jó kdyby už konečně někdo našel skutečný přípravek na hubnutí tak by byl nejbohatší na planetě.Přestat kouřit snadné,omezit sladké snadné,ale zhubnout je prostě běh na dlouhou trať s nemilým pronásledovatelem který se jmenuje JOJO efekt.Režisérka Erika Hníková dovedla shrnout ženskou problematiku do několika zajímavých příběhů a hlavně snadno pochopitelných pro diváky.Jak to vidím já?Jsem velice skeptický k plastickým operacím které nejsou ze zdravotních důvodů a k různým zkrášlovacím chirurgickým procedurám.Vnitřní krásu nemůže zastínit žádná venkovní krása a na to nestačí ani pověstné ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY.

Má vůbec právo se k tomuto vyjádřit muž a ještě k tomu divák, který vše viděl 12 let po natočení? O právu by se dalo spekulovat a možnost tu prostě je, takže jí naplno využívám. O (ne)přirozenosti žen, o jejich podvědomých touhách i snech určující jejich společenské, v některých případech dokonce i životní postavení ve společnosti. Je zde jen pár příkladů, které se nakonec zvrhnou v amatérské reportáže, např. o umělém vývoji prsou jedné paní ze Škodovky či potlačení celkové přirozenosti sympatické pihaté volejbalistky. Máme zde i pohled přímo do kravína, na dvě telátka s nákupními taškami a nepřeberným množstvím krémů na všechno, bez kterých by jejich vyumělkovaný život nejspíš ztratil smysl a dokonce se dočkáme i několik glos členek jakéhosi anarchofeministického hnutí. Zajímavé, ovšem jejich prostor je minimální a vlastní postoje k různým aspektům nebyly vyřčeny vůbec, což je škoda, vezmu-li v potaz fakt, že jen ony zde představují jakýsi protipól všem ostatním. Dokument je stejně povrchní jako pipky, které v něm vystupují, rozhodně se celou dobu pohybuje na hranici zmíněné reportáže, přitom nekompromisní investigativní přístup se zde přímo nabízí. Nejde jen o konkrétní jedince plácající se v této konzumní mašinérii, jde o to, jít až na kořen věci, ukázat divákovi vše, co stojí za tímto klasicky odporným obchodem a samotnou výrobou časopisů, krémů i oděvů...jedno velké zlo, ve kterém trpí zvířata i lidé. Nicméně toto je určitě záležitost současných let, v roce 2004 je docela "šokující" i tato forma, vzpomenu-li např. zmíněná čísla (tržby z prodeje, počet plastických operací, ale i procentuální statistika sebevražd u žen spojená s jejich vzhledem), která musejí dnes dosahovat minimálně dvojnásobku i díky sociálním sítím, kde degenerace společnosti dosahuje možná svého vrcholu. Bez mučení se přiznám, že mé hodnocení utvrdily dvě věty, které v dokumentu zazní. První od matky modelky, která vlastně ani modelkou být nechtěla:"Fotky jsou to hezké, ale už to není moje dítě, není to ta spontánní, svobodná holka, která má ráda volejbal". Druhá z úst plastického chirurga:"Podstata člověka přece není hmatatelná, to je něco úplně jiného...".