Záře (1996)

Geoffrey Rush je zajímavý zjev: vypadá (aspoň zde) jako Coluche, mluví co do hlasu a projevu úplně jako Peter Sellers a hraje na klavír jako... Chopin? Hned na začátku mě v neotřelém tajemném monologu strhl a úspěšně na svou vysoce nasazenou laťku navázal i pozdější částí své jedinečné kreace v roli dospělého klavíristy Davida. Jestli použiju zde oblíbený klišé výrazherecký koncert,Zářiovšem musím přirovnat k tzv. dvojkoncertu, neboť v první polovině stejnou měrou zazářil coby despotický otec Armin Mueller-Stahl. Tomu pak po poznání základních charakterních rysů stačí leckdy na vyjádření myšlenkových pochodů a postojů i pouhý pohled (podobně jak to AMS opět coby filmový otec, byť odlišné povahy, předvedl i vPoraněném člověku). Oba herecká „koncertní vystoupení“ sice probíhají vzhledem k vyvíjení děje odděleně po sobě, i s jakousi „přestávkou“ během Davidových amerických studií (kde řadový „host“ Noah Talyor bohužel zaostává), ale o to víc se jedním z nenápadných vrcholů filmu může stát jediný „duet“ hlavních hvězd v podobě vzájemného setkání po letech. Příběh o dosažení uměleckého úspěchu navzdory omezení (nejen) ze strany rodiny není sice v jádru ničím, co by divák neviděl x-krát jinde, ale na výši ho vedle herců a mnoha silných scén drží i celkově skvělá atmosféra a hudba. **** Australský film je světem, který pořád teprve objevuji, ale určitě na tom v 90. letech nebyl špatně, když si dovolil hned dva velké evropské hosty: vedle Muellera-Stahla (v reálu mj. houslisty) i Johna Gielguda (který v reálu nejspíš muzikantem nebyl, ale filmově byl již s hudebním prostředím spjat díky polskémuDirigentovi).[80%]

Nádherná hudba, zejména podmanivý klavír, herecká parta skvělá, líbil se mi John Gielgud (učitel), Armin Mueller-Stahl (otec, na pěst, s láskou), Noah Taylor a pochopitelně strhující Geoffrey Rush.. Příběh o talentovaném klavíristovi, jeho psychických potížích a problematickém vztahu k otci mě vtáhnul hned od začátku a nepustil až do konce.. Mýma očima zdařilý životopisný snímek a krásné čtyři hvězdy..

Splnil som si jeden veľmi starý rest, tento film som sa chystal zhliadnuť ešte v dobe svojho vzniku a mnoho krát po nej, no vyšlo to až teraz. Hlavným dôvodom bol samozrejme G. Rush, ktorý však na moje prekvapenie začína hrať až v polovici filmu, ak nerátam krátky úvod. Púšťať si to v pôvodnom znení asi nemá veľký význam, Rush artikuluje asi ako Luděk Sobota po 2 litroch vodky, takže mu nerozumieť takmer nič. Jeho výkon je fajn, ale príbeh nie je nič extra. V prvej polovici filmu sa zdalo, že to bude zaujímavo pokračovať vzhľadom na napätý vzťah otca a syna, ale po úraze sa zmenil nielen náš hlavný hrdina, ale i prístup režiséra, ktorý akoby zrazu nevedel, čo ďalej. Filmu chýbajú emócie, nedokázal ma chytiť za srdce a neprinútil ma Davida ani ľutovať ani milovať, čo je škoda vzhľadom na potenciál, aký film mal. 60%.

Předem musím říct, že co jsem poprvé ve snímku viděl hlavního hrdinu jako dospělého, tedy promočeného s cigaretou v ústech, dobývajícího se do uzavřené restaurace, nemohl jsem se oprostit od jeho podobnosti se slovenským umělcemMarianem Vargou, který byl taktéž veliký mistr černých a bílých kláves, a tato podivná souhra náhodných detailů ve mne narůstala po celý film - oba od dětství projevovali mimořádný talent, oba měli dejme tomuproblematický vztahk ženám, oba rádi nikotin, alkohol, a samozřejmě ta vizuální podobnost... Co se týká samotného snímku,jde o povedený životopisný film, ne nepodobný legendárnímu snímkuMoje levá noha, jen mi trochu chybí rozvinutí té chvíle, kdy Davidovihráblo.Geoffrey Rushje mimořádně přesvědčivý a mě schází jen maličko k tomu abych dal plný počet hvězd, možná si to rozmyslím po dalším shlédnutí...

Kdyby David Helfgott bydlel na Maria Hilfer Straße, měl by to jistý. Komu pánbůh, tomu všichni svatí, možná už neplatí. Romantickou hudbou se nezabývám (tj. neposlouchám ji doma), a tak mě nezajímají ani její interpreti, kterým se říká virtuósové. A tak jeho romantický životopis jsem sledoval trochu odtažitěji, než by bylo záhodno.