Zákal (2016)

Aj keď ma popis filmu až tak nezaujal, nechal som sa zlákať tými vysokými hodnoteniami a pochvalnými recenziami. Mňa osobne tento film akosi nechytil, a napriek tomu, že téma bola skutočne poriadne silná a dej emočne vypätý, tak to išlo mimo mňa. Sviňa ako Júlia si nezaslúži žiadne odpustenie, a viac by som jej doprial, aby sa v tom pocite viny dokonalo vykúpala. To jej precitnutie prišlo poriadne neskoro. Slabšie 3*

Poslední režijní počin Ryszarda Bugajskiho, kterým se rozloučil s uměleckým světem. Příběh o svědomí i odpuštění. Ono totiž to první dost tíží, ale jak dál? Pomůže samotné odpuštění? Já měl dosud na vědomí, že katolická církev hlásá něco ve stylu: pomodli se, lituj svých hříchů a bude ti odpuštěno. To zde ale neplatí tak zcela. Navíc je potřeba i věřit v Boha. I Poláci si zažili to, co Čechoslováci nebo ruští obyvatelé. Tvrdé výslechy, mučení a pak nějaký ten lágr. Skoro by se až člověk zeptal, jak to mohli tito lidé dělat, ale tatáž otázka by mohla padnout i s nacisty. Prostě na to měli kou.e. Některým chutnala ta moc. Jenže pohled do zpětného zrcátka vlastního svědomí pak už tak krásný nebývá, zvláště při vědomí vlastní smrtelnosti a blízkosti konce. Je to film, který nabízí mnoho otázek, na které si musí každý odpovědět sám. I když dnes již socialismus není, hříchy lidí se stále kupí a zvěrstva či hyenismu přibývá. Horší na tom navíc je, že dnes už to lidem žádný režim nenakazuje, ale dělají to sami od sebe...

Film „s dozvukem“. Tak to mám ráda. Snímek možná není filmem století nebo snad propracovanou výměnou sofistikovaně napínavých linek – ač mu i z filmařských pozic sotva co můžeme vytknout. Diváka však nutí přemýšlet, vracet se k podnětům, které dlouho rezonují a znovu a znovu přinášejí nové a nečekané otázky i závěry. Julia Brystigerová. Nechvalně proslulá, hluboce přesvědčená ukrajinská komunistka, typická oběť ideologického brainwashingu, která svou „práci“ dělala od srdce a s plným nasazením. V Polsku se stala legendou, ačkoliv její pověst vděčí za svůj věhlas spíš zášti stranických kolegů, kteří ji záviděli vysoký ekonomický status nebo jejím obviňováním čistili své jméno od vlastních zločinů. Žádné z obvinění proti Brystigerové se neprokázalo. Muž, kterého měla údajně umučit v cele – jak je také vyobrazeno ve filmu – se později našel zcela zdráv, kterak v klidu a pokoji založil rodinu. Po propuštění z věznice nebyl snad ani perzekuován. Ve své vůdčí pozici však byla Julia tak jako tak zodpovědná za věznění, utrpení, týrání i smrt mnoha režimu „nepohodlných“, a to zejména církevních hodnostářů, jejichž tresty podepisovala. Podle spolupracovníků proslula schopností získávat z vězňů cenné informace. Své názory formovala Julia jako dítě v rodině ukrajinských sionistů. Sionisté byli jednou z tehdejších nejmilitantnějších evropských skupin, byli pevně svázáni s komunistickou ideologií. Jejich cílem bylo dosažení vizí o „lepším“ světě bojem a vyřešení všech světových problémů vyhlazením nepřítele, což byl pojem, jehož obsah neustále narůstal. Nejen zlí jazykové tvrdí, že kostru svých základních tezí opsal Hitler právě od svých prvních úhlavních nepřátel – od sionistů. Raný sionismus byl sekulární rasistický nacionalismus. Nacionalismus se těšil v Evropě 19. a 20. století obrovské oblibě, až se doslova utrhl ze řetězu. Pro jméno národa, sociální třídy nebo rasy a jejich „sebeurčení“ bylo možno použít jakékoliv prostředky až po ty nejděsivější. Vše bylo legitimizováno. Dvacáté století z těchto krutých bojů vystřízlivělo, ale na jak dlouho? Na začátku 21. století se nacionalismus vrací v plné síle. Sionistický boj za sebeurčení, ale také židovskou nadřazenost (to si Hitler nevymyslel, na druhou stranu to tehdy nebylo nic výjimečného) se odehrával nejprve v potyčkách na vesnických dvorcích, odkud sionisté paradoxně většinou pocházeli, a ve městech na univerzitách ve filozofických traktátech. Boj těch nejurvalejších byl bojem nacistů, sionistů i komunistů – tří a posléze dvou nesmiřitelných nepřátel, když sionisté houfně adoptovali komunismus a socialismus. Boj ideologií postavených proti sobě při hledání odpovědi na otázku, „kdo je na světě nejkrásnější“ až za hrob, brzy explodoval Druhou světovou válkou. Řada ukrajinských sionistů se po válce i před ní etablovala v politické práci na Ukrajině, v Polsku, Rusku nebo v Palestině – snadno získaném novém židovském území, jehož vznik se totiž náramně hodil jako retardér proti ruským zájmům. Nové území na Blízkém východě po Balfourově deklaraci podnítilo radikalizaci muslimů, vznik nadnárodního Muslimského bratrstva v tehdy velmi liberálním Egyptě a již pravděpodobně nevratně eskalovalo problémy v oblasti Úrodného půlměsíce a okolí. Ačkoli vztahy mezi empancipovanými i ortoxodními evropskými Židy na straně jedné a divokými polskými a ukrajinskými sionisty byly logicky vždy velmi napjaté – kulturně a společensky se jednalo o cizí mentality – mnohým sionistům nelze upřít výjimečnou inteligenci a dosažení vysokého formálního vzdělání. A opravdu. Navzdory rozšířené představě komunistických generálů jako primitivních partyzánů ze zemljanek to byli právě ti nejvzdělanější, kdo obvykle zastávali pozice špiček komunistických kádrů v politice i armádě. V jedné z těchto funkcí uplatňovala své ideologické přesvědčení a krutost omlouvanou revolučními potřebami i vysoce inteligentní Julia Brystigerová. Jádro filmu vychází ze skutečné události, kterým bylo setkání Julie s primasem Stefanem Wyszyńskym. Obsah jejich rozhovoru není znám, primas ji po rozhovoru vzkázal, že se za ní denně modlí, později byl ale komunisty zatčen a příběh byl na světě. Zbytek filmových spekulací je fiktivní. Brystigerová se na sklonku svého života v nemocnici skutečně spřátelila s řádovou sestrou Katarzynou Steinbergovou a její úvahy se podle svědků opravdu často týkaly náboženství a setkávání křesťanství a judaismu. Bylo tomu však údajně pouze z filozofických východisek a o konverzi Julia snad ani neuvažovala. Zemřela jako ateistka. Film použil život Julie Brystigerové jako hluboce zajímavé pozadí pro navození myšlenek o duševním směřování a proměnách člověka v těžkých chvílích utrpení, pro úvahy o podstatě víry a roli Boha v našich životech i jeho konkrétních situacích, o lidské povaze i posedlosti dybbukem (zlým duchem, který podle židovské tradice člověka nutí dělat zlé věci), o vině a křivdě a o jejich neodbytných ozvěnách. A to se mu, dle mého soudu, povedlo excelentně. Oceňuji, že se tvůrci neutopili v černobílých zjednodušeních a zachovali pro nás všechny možné životní situace i emoce v širokém spektru složitých kontroverzí, v jakých je skuteční lidé prožívají.

Jako - co byste čekali od filmu, který mátezadaný na ZSV a musíte na něj napsat pojednání?Já to čekalmnohemhorší. Ale zase jsem byl fakt rád, že vyjímečně nemusím nic číst (čtu často a rád, ale povinná četba bývá utrpení). Citace se mi z filmu tedy vypisovaly o poznání lépe, než třeba z takového Listu Korinťanům – jestli to náhodou čtete, paní profesorko :D Dost o škole, zpátky k filmu: evidentně se snaží předatněco více– totižmyšlenku. Jenže ta myšlenka tady trošku překonala provedení. Děj jako by každou chvíli zakopával o nějakou hlubokou alegorii, mozaiku pocitů, nebo efektně naaranžovanou, ale supernudnou scénu... Půlku stopáže budujevibe, přitom mu chybídrive. 60 %

Nesympatická, odmeraná, s minulosťou, kvôli ktorej sa nedá spať. Ak máte svedomie. Luna tento pojem donedávna nepoznala. Čosi sa v nej zlomilo a vchádza do kláštora, aby sa stretla s človekom, kňazom - kardinálom, jedným z tých, ktorých z ideologického presvedčenia nechávala mučiť a umrieť. Nečakajme odpoveď, prečo toľko krutosti. Možno by sme dospeli k odpovedi, že im ich vieru až závidela. Aj v  prostredí kláštora vystupuje suverénne a egoisticky. Pýtame sa, čo vlastne hľadáš, Luna? Odpustenie? Či nakoniec prijmeš, že viera ľudí povznáša a má zmysel? „Bůh ti odpustí. Ale lidé možná ne,“ je jedna z odpovedí, ktoré jej kardinál poskytne. Maria Mamona zahrala svoju úlohu bravúrne.