Xanadu (1980)

Hudební fantasy s diskotékovou tématikou, které se bohužel podařilo něco co málokomu. Zatímco při prvním uvedení do kin se setkal se smíšenými ohlasy, soundtrack k filmu s písněmi od ELO a Olivie Newton-John se stal naprostou bombou v hitparádách i na diskotékách. A tak zatímco děj byl popisován jako „hloupý“ a „nesmyslný“, a to i kupodivu vlivem nevýrazných hereckých výkonů, soundtrack byl považován za nejsilnější stránku filmu, ve kterém se povětšinou chválily chytlavé a energické melodie. Doba však pokročila a v rámci nostalgie získal film u fanoušků v popkultuře 80. let kultovní status. Spousta speciálních efektů, navíc animované sekvence, hudební dovádění na kolečkových bruslích a mnoho dalšího. Pokud se tedy pomine poněkud hloupý příběh, lze si alespoň užít takříkajíc estrádní zábavu. Každopádně i tak se film celkově stal spíše pozapomenutým a je na diskuzi, je-li tak dobře či nikoliv. Každopádně, jak už bylo zmíněno výše, fanoušci jasno mají.

Najprv menší predslov, i keď nie som fanúšikom muzikálov, tento film (alebo jeho väčšiu časť, už sa nepamätám) sa mi podarilo pozrieť si takých 15, či možno 18 rokov dozadu. Odvtedy som na neho zabudol, no pamäť mi osviežilo nedávne úmrtie Olivie Newton-John a tento film sa mi dostal opäť do povedomia. Tak som sa rozhodol si ho pozrieť znova a aj rovno ohodnotiť. No a teda, Olivia tancuje a spieva pekne, ale inak veľmi nemám čo povedať, dej je jednoduchý, snový, až naivne lyrický a ani celkový feeling a zasadenie do neónového disco-popu.... to nie je môj štýl (oslovila ma iba "Magic" a samozrejme hlavná skladba "Xanadu").

Přátelé filmu kdo má rád muzikály a hudbu konce 70ek, 80ek viz Elictric Light Orchestra Jeffa Lynneho tak je přímo povinností tenhle romantický biják vidět. Je to možná příliš kýčovité a málo umělecké ale mě to vůbec nevadí, filmy od srdce mám prostě rád hlavně s mou rozkošnou múzou stále krásnou platonickou láskou Olivii Newton John.

Příběh je prostinký stejně jako hlavní hrdina, který co cítí, to taky říká nahlas. Má ale štěstí, jelikož tomuto stylu uvažování se v Hollywoodu říká tvůrčí potenciál a tak mladíka čeká parádní budoucnost. Potká totiž nejen svou múzu, ale taky chlapa, který má prachy a touhu něco dělat (tedy investora). Postaví spolu na nohy podnik, který otevírá brány do jiné dimenze. Dimenze barev, hudby a hlavně je tam číšnice co se podobá jeho múze. Happy End je tedy na světě. K tomu tu hraje ELO. Je třeba přežít pár naprosto otřesných songů, ale závěr patří jednoznačně Xanadu, které Jeff napsal určitě jen proto, aby dokázal, že dělat muziku jako ABBA umí každej blbec. 75%

Kam bychom se poděli bez múz? Jak by náš svět vypadal kdyby umělci neměli nápady? Když jedna taková zaletí políbit znuděného malíře, musícího tvořit kvůli živobytí všechno jen ne umění, dá se očekávat zajímavá zápletka. A když je tou múzou Olivia Newton-John, dá se očekávat i zápletka muzikální... A tak tu máme základní obrysy muzikálu. Ještě je třeba jeviště a jelikož osmdesátky byly disco, barevné, neonové, lesklé, zářivé leckdy až kýčovité, vzniknul nám tu opravdu povuhodný koktejl neočekávaných chutí. Já jsem osmdesátkami vždy naprosto pohrdal. Sice jsem v nich vyrůstal, ale když člověk vidí jen tu módu, účesy, je to psycho. Ještě větší psycho byly ty naše osmdesátky, kdy jsme se snažili v rámci možností podobat se západu což lecos ještě samo o sobě karikovalo již tak šílené věci... Stejné to se mnou bylo s hudbou. Jenže, nikdy neříkej nikdy. Přes Beatles a následnou sólo tvorbu Hariisona a Travelling Wilburys jsem se postupně dostal k brýlatému fousáči jménem Jeff Lyne a jeho smyčcovo-syntetickému bandu ELO. No a pak už to s tím pohrdáním máte těžké :-). Xanadu to je hudba Jeffa zpívaná Olivií. nevím zda byl kalkul udělat muzikál pro širší vrstvy než pro disco mládež, ale nějak se jim podařilo do něj vintegrovat i Geene Kellyho, který tomu dal charismatický a svým způsobem nostalgický rozměr. Nicméně i on do dějevé linky zapadá, i on kdysi poslouchal múzu... A tak nám muzikál z divokých osmdesátech co chvilku sklouzává kamsi na konec války, kdy parketům vládly bigbandy, kdy elegance byla nezbytností a tvořila noblesu té doby. Filmaři se snažili aby byl film plný světelných efektů a musím uznat, že na svoji trikovou archaičnost lecos i dnes v HD na velké obrazovce působilo zajímavě a nikterak směšně. Ano děj je opravdu jednoduchý. Ale proč ne? Písničky byly krásné, stejně tak Olivia a to jí bylo ve filmu už 32 let. Dnes by se řeklo, sakra dobrá milfka :-). Ona hodně dělala i její perfektní fugura a všeliké ty rozparky oděvů sahající proklatě vysoko. Geene také překvapil. Nejen svojí účastí, kterou jsem nečekal, ale i svým pohybovým rozsahem v těch svých 68 letech ! Ono už jen ta jistota na bruslích. Já bych vyjel hned v první zatáčce a crashnul to někam za rešiséra... Písničky byly fajn, ale jestli něco zaslouží vyzdvihnout je ten závěr jehož píseň se stala hitem. Mně fascinovala všechna ta světla a hlavně to množství lidí v pohybu. Tu píseň jsem si pustil 3x a sledoval jen všechen ten cvrkot kolem. Fakt neuvěřitelné. No co říci závěrem. Něco se se mnou děje. Začíná se mi líbit romantika i lecos z osmdesátek. Asi stárnu. Asi souběžně s tím jak jde současný svět co měl jakýs takýs řád zvolna a v pokoji do hajzlu, člověk se asi začíná upínat k věcem, které mu nějak utkvěly ve vzpomínkách a také k věcem, které byly originální a měly nápad. A protože je tu film strhán soudobými znalci muzikálů jako jsou Kleopatra, Dášenka, Rychlé šípy, Galileo, Barbánek, Drákula a já ani nevím jaká všechna ještě další libreta ty naše serebrity napsali, tak tomuhle dnes už v pravdě klasickému kousku dávám schválně za plný počet ať tu trochu zahýbu procenty. Takže já dávám za 5 desek s Glennem Millerem ! * * * * *