Wszyscy jesteśmy Chrystusami (2006)

Obrazoborecký film na téma evangelia a utrpení člověka, které člověk způsobuje jiným a zejména způsobuje sobě. Postavy nesoucí kříž, ukřižované, bodané kopím - svým nejbližším i sobě. Útěk od sebe do alkoholu a drog. Film krutý, sebemrskačský až do nesnesitelnosti. Drama a současně groteska jako život sám. Sedmý film o Mniauczyńském, v jehož postavě je mnoho ze samotného režiséra - který říká, že filmy jsou pro něj druhem autoterapie.

Dzien Swira 2 sa nekona, ocakavania clovek nepotlaci. Ten smutok a depka, ktora v predchadzajucom filme presakovala na povrch, je tu pritomna doslova a niekedy sa jedna skutocne o neprijemne pozeranie. Poetika a filmovy jazyk ostava, ale toto je skor temnota, po komedii ani stopy.

Žít jako člověk, chtít lepším být. Pracovat pilně, přestat už pít. Líbat svou ženu. Rodiče ctít. Dětem svým příkladem jít. Nehorázně smutná a ukrutně dlouhá kalvárie o chlastu. Dílo je jako alkoholismus sám, roztříštěné, težko uchopitelné a bez přítomnosti příjemných zážitků.

Přála jsem si, abys zemřel. Přála jsem si být ta, která tě zabije. Pamatuji si jen tvé pití a svůj opodstatněný strach. Zatraceně pravdivý film.

Přijde mi zvláštní očekávat od tohoto snímku jakýsi sequel "Dne cvoka", jak je zde zmíněno hned ve dvou komentářích. Koterski totiž není žádný mainstreamový tvůrce, takže promítat si do něj nějaká očekávání je spíše kontraproduktivní. Jasně, máme zde totožné obsazení Adaśe a jeho syna, ale tento snímek už žánrově spadá k dramatům, byť stále se dá pobavit nad útrapami životního cyklu, které Koterského filmy popisují podle mě brilantně. On již "Den cvoka" byl vlastně taky dramatem, jakkoli nadsázka zde výrazně převažovala a mnozí, ať už u nás, nebo v Polsku, si jej pamatují pro tehdejší nezapomenutelné hlášky. Přičemž "Kristusové" v tomto přerodu režisérovy pozdní tvorby pokračují... Na jeho filmech obecně oceňuji to, že fungují jednak jako samostatný celek (v tomto případě příběh o tom, jak se otec od rodiny vyrovnává se svými neřestmi a jak s ním ona rodina chce zúčtovat), ale zároveň i jako součást jednoho velkého životního příběhu, neboť si v průběhu filmu připomínám podobnost se scénami z jiných jeho snímků, a naopak - na tento mi vzplanou vzpomínky, když vidím jiné. Plus samozřejmě ta odvaha přenést na pole umělecké tvorby vlastní komplikovanou osobnost... I přes tato slova chvály jsem však byl zasažen o něco méně, než třeba u předcházejícího filmu. Je to snad tím, že zdejší příběh zpracovává jedno téma, zatímco výjev z denního života se trefuje do více terčů zároveň? Kdoví. Přesto jsem rád, že jsem tento prachem zapadlý rest (tj. podívat se na další režisérovy filmy) měl možnost dohnat. 80%(11.08.2020)