Východ-Západ (1999)

Snímek jsem viděl poprvé už před téměř třiceti lety na ČT 2 a okamžitě jsem si ho oblíbil. Nějakou dobu jsem si na něj nevzpomněl, pak jsem ho dlouho nemohl sehnat a znovu jsem se k němu dostal až dnes. A k mému překvapení jsem zjistil, že už na mě film nedělá takový dojem jako tehdy, protože bych v současnosti ocenil více, kdyby tvůrci pokračovali v popisu neutěšených poměrů a paranoidní atmosféry v Sovětském svazu, než aby se soustředili na snahu o emigraci. Ale ať tak či tak, pořád jde podle mého názoru o velmi dobře natočenou záležitost, která dává nahlédnout na úskalí života u našeho někdejšího Bratra z východu. Jen si myslím, že mohli být filmaři ještě výrazně odvážnější a k divákům krutější (stejně jako ve filmu popisovaná realita). Já jsem si každopádně užil další z výrazných rolí mého oblíbence Olega Meňšikova. / Poučení: Na volání vlasti je někdy lepší neodpovídat.

Toto je film, který vezme dech. Označení "romantický" úplně nesedí, protože to tedy podle mne není. Je to psychologická podívaná s vynikajícími hereckými výkony, skvělou režií, hodnotným scénářem. Východ - Západ otevírá téma ruské emigrace, hlubokým vazbám na vlast a důsledků "slovanské" naivity. Je jednoduché dnes soudit jednání lékaře, který přesvědčí svou francouzskou manželku ke stěhování do poválečného Ruska. Ale stačí nesoudit, zatáhnout závěsy a ponořit se do děje a celá zvrácenost skrytá za pozlátko vyplave na povrch. Jak je to dnes??? K prvnímu shlédnutí před 25 lety mě přesvědčila plejáda mých oblíbených herců (Bonnaireová, Deneuveová, Měnšikov, Bodrov), scénáristů, režiséra. Od té doby jej doporučuji všem známým. Nyní nadešel čas podívat se na něj i se svými téměř dospělými dětmi.

"Zachovat si svobodu, nevzdat se a vytrvat."V kontextu toho, co se dnes děje vcelku příhodné. Na tomto filmu je drsné to vědomí, že je to podle skutečných událostí. Sice mi tam úplně nesedly ty rodinné peripetie (on je nevěrný ji, ona pak jemu....), ale samozřejmě když si člověk uvědomí, jaký osud  život nachystal Alexeji Golovinovi, emigrantovi žijícím do roku 1946 ve Francii a jeho mladé francouzské ženě Marií se synem Serjožou, je to fakt hustý. Ona 6 let v tranzitním táboře,  on pak poté, co ji dostane zpátky na západ poslán jako doktor do pracovního tábora. Je tedy skoro neuvěřitelný, že nejen on ale řada dalších ruským emigrantů po konci 2. světové války uvěřili Stalinovi a dobrovolně se vrátili do Ruska. Ale lidi jsou, pokud jde o Rusko, naivní stále. Kdo by čekal, že Putin vyvolá válku na Ukrajině že.... A stalo se. Já to ale vždy říkal, že Rusům nejde věřit, jak se říká "nos mezi očima".

Naivita z filmu smrdí na míle daleko. Nevím, jaké to pro bylo pro Olega Menšikova točit tento film, když točí vlastně o tom, jak jeho země s psychologií sobě vlastní ničí s příchodem komunistů jednoho Rusa za druhým. Ten návrat, ten byl opravdu jak z pohádky jak Ivan šel do gulagu pro Nastěnku a cestou potkal, pozdravil Stalina…a už tam nedošel. Hodně drsné a nekompromisní. K tomu vyprávěné z období několika let, kde se různorodě mění názory a myšlenky a celkově to hodně slušně evokuje tu hroznou dobu, která po roce 1946 v tehdejším Sovětském svazu vznikala.

Z filmu vás přepadá smutek. Ne snad z toho, že jste zbytečně utratili něco ze svého času, prostě z příběhu a vědomí, že film ve své podstatě není fikcí. Jistě jeho hlavní hrdinové jsou smyšlení, ale jejich osud a život, v područí sovětské moci, odráží osudy a životy reálně žijících lidí. Sebevražedná naivita „bílých“ emigrantů, případně již jejich dětí, s níž uvěří slibům stalinistické moci. Můžete se svobodně vrátit domů, vše odpuštěno. Naivita pochopitelná, naivita daná láskou k vlasti, kterou dlouho neviděli nebo neviděli vůbec a mohou ji znát jen z vyprávění nebo z knih. Jak kruté procitnutí po příjezdu do vysněné země, kterou chtějí pomoci postavit po válce „na nohy“. Vítá je holý, strohý přístav, dusot vojenských bot, a již jsou někam hnáni – někteří rovnou na smrt, někteří do soukolí lágrů. Někteří, jako „naše“ rodina: ruský manžel, francouzská manželka, ve Francii narozený syn, mají štěstí. Čeká je komfortní ubytování, jeden pokoj - pár metrů v bytě, o který se dělí s dalšími rodinami. Očekává se, že si na tento „komfort“ zvyknou, že se přizpůsobí. Pochopí (hlavně ze všeho z počátku řádně šokovaná Francouzka) jak je důležité dávat si pozor na vyřčená slova, na to s kým jste viděni – vším můžete ohrozit sebe nebo jiné. V Sovětském svazu jistě žijí dobří lidé, jenže mnohé z nich vládnoucí režim ohnul, naučil, že chtějí-li žít, je to prostě na úkor jejich bližních a každý „rozumný“ člověk se stará hlavně o sebe a své nejbližší. I v tomto křivení lidských duší je obludnost a vina sovětské moci (a každé jí podobné levé úchylárny, a ANO za levou úchylárnu pokládám i německý národní socialismus). Mladá žena se chce vrátit do Francie, ta touha ji neopouští, i když pochopí, že dostat se ze Sovětského svazu není snadné; že by to bylo nemožné, tomu nikdy neuvěří. Touha po návratu ji neopustí. Jen se naučí čekat; týdny se mění v měsíce, měsíce v roky. Povede se jí to ? A co zbytek rodiny: manžel a dospívající syn. To se dozvíte, když si předtím vychutnáte každodenní život sovětského člověka. Snímek (pravda) dosti naplňuje žánrovou škatulku „romantika“, to mu budiž odpuštěno, za představení paranoidní všednosti socialistického ráje. Na jeho vybroušení měli sovětští soudruzi více času, než soudruzi kupříkladu českoslovenští – ale ti i ti připravili pro své poddané podobný „ráj na zemi:„ … dny ztrát, drogy a pití, ortely žití vyřčené tmou, dny ztrát, reklamních šotů, marného potu, zmarněných snah, dny ztrát, sto hlasů ze sta, dobrovolná gesta a povinný strach…“ (Kryl). Snímek se dá brát i jako pocta zbytečně utraceným životům (ať již doslovně či nepřímo) a ty životy byly mnohdy ruské životy. (Takže jací „Rusáci“ - vy …., když už je to dovoleno, náhle „odvážní“ čeští „vlastenci“.) Jak šílená je státní moc, která si sama vybíjí své nejlepší lidi a ničí tak nejen je, ale i zemi, kterou ovládá. Mrhání, strašlivé a hrůzné. Marnost.