Vojna a mír I: Andrej Bolkonskij (1965)

Těžko hodnotit první díl "největší historické epopeje všech dob" bez znalosti ostatních, ale zároveň je pojata seriálně a tak Andreje Bolkonského můžu hodnotit svým způsobem jako pilotní díl/film. Protože on na to má i parametry - vzhledem k tomu, že předloha nejspíš obsahuje velké množství postav (nečetl jsem, přiznávám), tak se dá taky čekat, že se budou muset všechny dostatečně důležité nějak načrtnout. A k tomu je zde využit celý úvod, který se pro mě stal nejnáročnější částí filmu, jelikož v ní je tolik informací naráz a tak různorodě podaných, že jsem se v tom ztrácel. Přitom už v něm se rozebíhají zajímavá témata, ale hodně postav, hodně míst, hodně odlišných situací... prostě jsem byl rád, že jsem se chytal tam, kde jsem se chytal. Po téhle nejspíš nezbytné části však přichází dlouhá bitevní scéna, která plně ukáže Bondarčukův řemeslný talent pro co nejepičtější snímání velkolepých scén. Celá bitva má plno precizně vymyšlených stylistický nápadů - od časté ruční kamery po skvělou práci s podhledy, přesně naplánovaným umístěním postav do rámu včetně jejich pohybu, důrazem na zvuk střel, perfektně promyšlenou "choreografii davu", nakloněnou kameru... a dalo by se o tom psát ještě dlouho, ale takhle jenom shrnu, že tak precizně a životně natočenou bitevní scénu jsem snad ještě v životě neviděl a zároveň mě naprosto strhla a nedala mi vydechnout, což je u mě co říct, jelikož mi často bitevní scény připadají u válečných filmů jako ty nejméně zajímavé. Tahle ale nejen, že obsahuje plno úžasných momentů, ale taky končí snad jednou u nejkrásněji natočených scén umírání. A na ty taky zrovna nejsem nijak vysazený. Po bitvě se příběh vrací opět mezi vztahové konflikty postav, které už jsou v tu chvíli dostatečně rozehrané na to, aby se o ně dal snadno projevit zájem a spolu s tím funguje i veškeré zdejší lehké filozofování, které mi do celku těž dostatečně sedlo. Závěr pak dává dostatečně najevo, že jsme teprve na začátku a je toho hodně před námi (čímž se vracím k přirovnání k pilotnímu dílu), navíc s postavami, které už jsou dostatečně rozpoznatelné a snad i vykreslené. Tudíž se končí efektem "těšení se" na další díly a ten se, sám o sobě, rozhodně povedl, protože závěr je zde opět opravdu perfektní a krásně shrnuje vše doposud rozehrané, včetně marnosti oddání se důležitosti ve válečném konfliktu, který přinese hlavně hromadu mrtvých nevinných lidí. Takhle to může vypadat, že mimo úvod to vychvaluji až do nebes a klidně bych u toho mohl zůstat, ale klidně ještě na závěr přiznám, že navzdory všem kladům si stále nejsem jistý tím, jak moc mě to nakonec osloví, jelikož se pořád jedná o látku, která mě nijak zrovna neláká... Ale první díl nasadil laťku dostatečně vysoko pro to, abych se do toho dokázal ponořit a zajímat se, tudíž to slibný start pořad je. Slabé 4*

Monstrozní projekt Sergeje Bondarčuka v jeho čtyřdílné podobě...Část první zahajujeme klasickým Ruským poznávacím znamenín, opulentními plesy. Od začátku vyjma samotného Bezuchova pro mě docela chaos v postavách. Některé dialogy bych řekl, že tak nějak zestárli v závislosti na tehdejším politickém režimu a celkovém Ruském smýšlení. Jakmile se dostáváme do Slavkova, tak vidíme nejsilnější stránku Bondarčuka, tedy práci s davem a monumentální pojetí bitevních scén. Potažmo i práce s exteriéry je naprosto famozní. Jen to možná trochu do pozadí dává samotný děj a předlohu. Ale z filmařského hlediska, ještě k době vzniku, naprosto geniální, co se dalo natočit.

Sovětský historický velkofilm, skládající se ze čtyř dílů, natočený podle slavné stejnojmenné románové předlohy L. N. Tolstoje. Příběh věrně kopíruje literární předlohu, ocitáme se tedy v roce 1805, kdy se carské Rusko připojilo k vojenské alianci namířené proti Napoleonovým zájmům. Divák se seznamuje s hlavními postavami, kterými jsou kníže Andrej Bolkonskij (Vjačeslav Tichonov), kníže Pierre Bezuchov (S. Bondarčuk) a kněžna Nataša Rostovová (L. Saveljevová). Kníže Bolkonskij byl vyslán jako pobočník generála Kutuzova do bojů proti Francouzům a zúčastnil se bitvy u Slavkova, která je ve snímku stejně jako v knize detailně popisována a je jí věnována náležitá pozornost. Pierre Bezuchov, neohrabaný snílek, naivní filozof a nepraktický romantik, získá v dědictví ohromné jmění, ale přesto ho společnost sleduje s opovržením a posměchem. Do této klíčové a nepřehlédnutelné postavy se obsadil sám režisér. Nataša Rostovová je zatím příliš mladá dívka a její význam naroste až v pokračováních tohoto díla. Mimořádně monumentálně jsou pojaty davové válečné scény, neboť se jich zúčastnilo nejvíc osob v historii filmu. Sovětský režim investoval do této opulentní filmové série velké množství financí, zejména proto, aby v rámci bipolárního rozdělení světa předčil stejnojmenné filmové dílo, které si o deset let dříve dovolili natočit Američané. Velmi se mi zamlouvala práce s kamerou, jak ve válečných scénách, ale snad ještě více v nebojových scénách v zázemí v Rusku. Režisér Bondarčuk se pokusil do díla vmísit i Tolstého filozofické otázky, které z pochopitelných důvodů nemohly být rozvedeny tak obšírně jako v knize. Nedovedu si představit, jak by se lépe a věrněji dala filmově interpretovat Tolstého literární epopej, a proto je hodnocení v tomto případě jednoduché.

Příběh zachycující události napoleonských válek začíná tímto prvním filmovým dílem z celkových čtyř, který je nejdelší a jediný s celkovou stopáží takřka dvě a půl hodiny. A dle dobových záznamů okamžitě vzbudil pozornost nejen ve SSSR, ale i všude ve světě, kde byl uveden. A to ani ne tak dějem, kterým se prý tvůrci snažili být literární předloze Leva Nikolajeviče Tolstoje nejvěrnější, jako především velkolepým bitevním scénám. Scenérie na válečné pole se střílejícími děly, vojenskou jízdou na koních, tisící a tisíci pochodujícími vojáky za hřmotu ohlušujících výbuchů, hustého kouře a prachu stále vlivem doby vzniku tají dech. Do dnes si mnozí kladou otázku jak dokázali, tak ohromné prostranství zkoordinovat do sebemenšího detailu a hlavně přesnosti. Tyto scény jsou jak z výhledu rozhledny, tedy, kam až oko dohlédne. Dnes už se na tohle samozřejmě používá CGI a prvním filmem s takto uměle provedenými scénami je „Patriot“ (2000). Literární předloha je svým rozsahem poměrně propracovaná ve snaze o co největší autenticitu, čímž je pro převedení do scénáře takřka nezpracovatelný. Snaha filmových tvůrců se o to pokusit je znát, jenomže právě tím snímek v dialogových scénách značně zestárl. Scény jsou poměrně dlouhé, ale, byť v romantizující uspokojivé atmosféře veškeré společnosti, až moc pomalé a nezáživně nudné. Filozofické úvahy zkrátka nejsou pro každého, takže se snímek se již stal být cílený spíše na náročného diváka.

Prvá časť je najdlhšia, keďže má necelých dve a pol hod. Máme tu krásny úvod do príbehu. Zoznámenie sa s hlavnými postavami a slušným začatím ich charakterov. Máme tu ukázanú aj vojnu, ktorej je síce málo ale tej sa dočkáme neskôr v tejto časti ide hlavne o postavy a politickú časť vojny. Samotné dialógy, prípadne monológy sú slušne napísané.Jediné mínus u mňa je hudba. Dôvod? Síce skvelé dolaďuje atmosféru ale mňa po celý čas uspávala. Takže som asi polovicu filmu predriemal.Film môžem odporučiť každému kto má rád kvalitné vojnové drámy. Celkové hodnotenie za mňa je 75%.