Vlny (2024)

„Chceme světlo! Chceme více světla!,“ skandující studenti pochodující přes Strahov večer 31. října 1967. Jejich požadavek je doslovný, jelikož na kolejích stabilně nefungovala elektřina, i symbolický, neboť měli pocit, že se z jejich životů v komunistickém režimu vytratilo světlo naděje. Ač neozbrojení a pokojní, potkávají se s brutální protisilou v podobě policie, která je bije hlava nehlava. Vlny, povedený název s hned trojím významem rádiových vln, nových uměleckých vln 60. let jako rokenrolu, který mohutně hřmí z gramofonů, a snahy čeřit staré pořádky, se zaměřují právě na rok mezi studentskou demonstrací a návratem československým politiků z Moskvy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, události, které patří finální akt snímku. Přestože se film vyznačuje stereotypním zobrazením historické éry, stereotyp se plně nedotýká postav a jejich motivace. Pracovníci rádia dokáží být pragmatičtí (jako když Weiner odmítne odvysílat stěžejní nahrávku, protože by to „nebylo nyní praktické“), popřípadě si idealismus nemohou tak docela dovolit, jako hlavní hrdina Tomáš. Osobní dějiny se mísí s těmi státními. Pochvalu zaslouží i zobrazení novinářské práce. Méně důsledný film než Vlny by se spokojil se scénami z kanceláře a neobtěžoval by se předvést proceduru novinářské investigace. Stanislav Majer, který byl vždy v Divadle Komedie ve stínů hereckých kolegů, jako byli Martinové Finger a Pechlát, našel v postavě Milana Weinera jednu z životních rolí, která mu umožnila vystoupit ze škatulky rustikálně pohledný muž v kostkované košili. Vlny jsou nesrovnatelně vypravěčsky sofistikovanější než Bratři, Mádlova režie, jakkoliv zručná a na vysoké řemeslné úrovni, má nicméně své limity. Nikdy není opravdu překvapivá nebo hravá a vždy se uchyluje ke kontrastům, které se nabízejí: v běhu kmitající a na pražské kostky těžce dopadající boty policistů versus pokojné kroky studentů , emoce čerpané z hymny. Film vlastně nepřijde s žádnou nesamozřejmou emocí, natož novým zasazením do kontextu. Přál bych si někdy současný film z období komunismu, v němž by lidé prostě žili a užívali si života. Což je spíše obecný povzdech, tato myšlenka sama o sobě není kritikou Vln, které představují důležité téma a zpracovávají ho důstojně. Občas si vzpomenu na Trierovu tezi z filmu Jack staví dům, kde zazní, že by ve filmu někdy rád viděl krásný sluneční den v koncentračním táboře. Jistě takových byly stovky, ale náš modus zobrazování daného tématu nám to nedovoluje (i v tomto se mimo jiné vymyká brilantní Zóna zájmu). Opravdu bylo v době komunistického režimu nemožné cítit radost ze života, jak se nám české vlastenecké filmy s dobovou tematikou snaží opakovaně naznačit?  Vlny Jiřího Mádla jsou zdárně natočenou a vygradovanou věcí, které však chybí důslednější formální pojetí nebo radikalita. Nenabízí též žádný nový výklad československých dějin. Ale na rozvlnění českých filmových vod to bohatě stačí. Vlny alespoň nesklouzly do vizuálního stereotypu desaturovaného zobrazení komunistické éry. Vlny jsou natočeny s velkou zručností a citem pro to, co by měl obsahovat řemeslně dobrý žánrový film. Nekladou však nové, znepokojivé otázky ohledně českých dějin ani nepřinášejí žádnou skutečnou formální inovaci. Více než třicet let od sametové revoluce bych uvítal filmy historiograficky kritičtější, kladoucí nové otázky, komplikující vztah jednotlivce, společnosti a režimu. Zkrátka takové, které by dělaly vlny... Vícezde.

Krátce a hnusně. Debilní teze ignorující patnáct let společenského vývoje. Řečená v prvních pěti minutách. Pak proběhne sexy angažovaná pohádka o hrdinném dráteníkovi, který skoro spasí republiku. Ze které lezou režisérovy emerické vzory jak agenti STB z lesů, vod a strání. A ke všemu je to dlouhý jak Nolanovo péro z gauče.

Nedávno som videl Potopu a aj keď sú oba filmy v mnohom odlišné, sú aj v niečom podobné. Zatiaľ čo v Potope išlo hlavne o osobný príbeh o konflikte medzi generáciami a v pozadí dotvárala kulisu kritika dobových reálií, na Vlnách je priorita zobrazenie režimu a k tomu je ako-tak dolepený príbeh (ktorý ešte celkom fungoval).... čo možno na medzinárodných súťažiach zožalo úspech, ale divák nemusí byť ohúrený, teda aspoň ja som nebol. Tento prístup na mňa nefungoval. Také ufúľané 4* (skôr za odkaz ako objektívne za film) a to som prvú hodinu silne uvažoval nad 3*.

,,Velký film Jiřího Mádla” tak jsem o filmu Vlny poprvé slyšel a dlouho ho odkládal…jako Čech, vlastenec a prozápadní demokrat, je to pro mne velmi zajímavé téma, protože rok 68, musí být a je, přeci ranou pro každého Čecha, který si troufne tvrdit o sobě že je vlastenec. Pan Mádl určitě zdravou dávkou vlastenectví imponuje, a ta je ve filmu hodně cítit , skvělé výkony herců a to i ve vedlejších rolích, excelentní střih archivních záběrů, zvuk…ze všeho je cítit velkolepost a troufnu si říct světovost. Obvzláště posledních 30 minut filmu má fakt sílu. Neodvážím se tvrdit nebo vyvracet, jak moc je dílo autentické, přece jenom jsem tam nebyl ani v té době nežil, každopádně takhle nějak jsem si tuto dobu představoval. Dobra práce!

No jakoMádlrespekt. Tentokrát se mu povedlo podat přesvědčivé svědectví totalitní doby a té posrané okupantské situace. A že si k tomu i sám napsal scénář, to ho posouvá na úplně novou úroveň. Je dobře, že se takové filmy točí, protože ani já si nedovedl představit, jak ukrutně zoufalé to tenkrát bylo, natož pak ještě mladší generace. Lituju jen jedné věci - že obsadilTáňu Pauhofovou, kterou moc nemusím - nelíbí se mi ani herecky, ani jinak. Ostatní herecké obsazení super. Zaujalo mě, že v tom záběru se sekerou byl použit typ sekery s hrotem, která působila dost moderně a nevím, jestli v té době byla taková k mání. Jinak ale fakt dobrej, přínosnej a hodnotnej film. A dobře vybrané písně.